Bohatství země, vycházející z hospodářské produkce před zhruba sto lety, vycházelo především z oblastí, odkud pocházely suroviny, energie, těžký průmysl, chemie a podobné aktivity. To se však velmi změnilo a dnešním tahounem jsou především lehký průmysl, technologie, elektronizace a především na ně navázané věda, výzkum a vzdělání.

Zatímco před sto lety patřila Československá republika mezi nejrozvinutější a neprůmyslovější země světa a díky tomu také mezi země bohaté, dnes nepatří mezi nejrozvinutější a nejbohatší ekonomiky světa. Jsme zemí, kde sice není velká chudoba a je velmi bezpečno, ale nepatříme mezi ekonomické tygry ani Evropy, a světa už vůbec ne. Ekonomické aktivity netáhnou příliš technologie a elektronizace, nebo robotizace a na ně navázané věda, výzkum a vzdělávání (především jeho kvalitativní stránka) a současně si s sebou táhneme břemeno nevyřešené transformace onoho historického průmyslu z doby před 30-100 lety. A to i přesto, že máme za sebou desetiletí tzv. transformace regionů takto historicky zatížených.

Transformace započala hned v 90. letech, kdy jsme se vyrovnávali s přechodem od socialistické ekonomiky na tržní, a už tehdy vlády soustřeďovaly více péče do i dnes strukturálně postižených regionů (Karlovarského, Moravskoslezského a Ústeckého), které jsou ale přes veškerou poskytnutou podporu stále ve stejné kategorii, jen s tím rozdílem, že se trend trvalého poklesu a ztráty k ostatním regionům přestal prohlubovat jen u Moravskoslezského kraje.

Začali jsme si v regionech zvykat na dotační podporu a stále větším přerozdělováním jsme se stali na dotacích závislí.

Pak jsme se začali začleňovat do struktur EU a s nimi přišly mimořádné zdroje, především tzv. kohezní, které EU poskytuje regionům k tomu, aby dohnaly ztráty v úrovni k ostatním zemím EU. A tady podle mého názoru nastala největší chyba v přístupu našeho státu. Kohezní fondy totiž nebyly nikdy rozdělovány tak, aby odlišily skutečnou míru podpory do regionů v zemi, podle míry strukturálního postižení. Formálně tedy ano – míra prostředků poskytnutých z EU byla podle regionů rozdílná, ale až na Prahu, byly rozdíly vždy dorovnávány na stejnou celkovou úroveň z národních zdrojů.

Nikdy jsme tak vlastně strukturálně postiženým regionům neposkytli konkurenční výhodu a rovnoměrně jsme dotace „cukrovali“ po celém území, takže se ztráta nevyrovnávala. Vyčerpali jsme tak stovky miliard jak z evropských, tak z národních zdrojů, které dnes nemáme ani na národní úrovni, ale už je neobdržíme ani od EU. Takže výsledek desetiletí chyb je, že jsme ztratili čas a prohloubili problémy v postižených regionech.