Můj šestaosmdesátiletý tatínek mi neustále říká, že se mnou sice souhlasí a že v tom, co říkám, co dělám a čemu věřím, mám určitě pravdu, ale zdali by nebylo lepší se aspoň trošku mírnit.

Chápu, má své životní zkušenosti. Jenže taková já nejsem. Přece nebudu svoje názory dávkovat. Člověk buď svoji pravdu říká, nebo ne. Cokoli mezi tím je jen účelové uhýbání, někdy manipulace a občas i lež.

Každý z nás jednou stane před soudem nejvyšším, někteří tomu říkají soud Boží. Nevím, za jak dlouho to bude, ale chci tam jednou stát zpříma. To je přece to, na čem nejvíc záleží. A já se nestydím za svoje názory, činy a rozhodnutí, které jsem v životě udělala, i když to někdy nebylo lehké.

Nejsme tu na světě jen sami pro sebe, jsme tu i pro druhé. Vždy jsem proto měla a mám na srdci i na paměti, že tu jsem pro své syny, pro svoji rodinu a pro lidi ze svého okolí. Tomu širokému okolí se říká národ, ale to už zní až moc pateticky. Prostě že tu jako politik jsem pro blaho, svobodu a zdraví našich lidí. Tak to mám nastavené. Snad to jednou bude u té poslední soudní stolice stačit…