Já děkuji za slovo, pane předsedající, dobré odpoledne, vážený pane ministře, paní poslankyně, páni poslanci,

jsem ráda, že pan ministr dorazil, a nemusím to s ním probírat někde v hospodě. Dovolte mi, abych přednesla zpravodajskou zprávu k tisku. 491, vládnímu návrhu, kterým se mění zákon. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. Vláda předložila sněmovně návrh zákona 30. 6. 2023, a tento zákon, nebo respektive návrh tohoto zákona byl rozeslán jako tisk 491 téhož dne. Předsedkyně sněmovny tento návrh zákona navrhla přikázat k projednání ústavněprávního výboru.

Dovolte mi, abych trošku podrobněji informovala vlastně o důvodech té transpozice a o tom, proč podle důvodové zprávy Ministerstvo spravedlnosti a vláda jakožto předkladatel tohoto zákona zvolila poněkud širší právní úpravu, než ukládá tato směrnice, a proto i zabrousím do právní úpravy tak, jak byla, nebo jak je účinná v tuto chvíli.

Institut oddlužení jakožto nástroj insolvenčního práva je nyní upraven v § 389 a následujících zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. Ta právní úprava byla v posledních letech opakovaně předmětem poměrně zásadních změn, a ty nejdůležitější přinesly novely v roce 2017 a 2019. Novela insolvenčního zákona, jak už bylo řečeno, má transponovat vybraná ustanovení směrnice, jmenovitě články 20, 21, 23 a 24. Zbylá ustanovení směrnice o restrukturalizaci a insolvencí jsou do české právní úpravy implementována návrhem zákona o preventivních restrukturalizacích.

Přijetím tzv. oddlužovací novely došlo k zásadním změnám v konceptu institutu oddlužení a klíčovým prvkem, hovořím především o té novele z roku 2019, bylo odstranění bariéry na vstupu do oddlužení, která spočívala v minimální zákonem stanovené procentuální míře uspokojení nezajištěných věřitelů, čímž došlo k zpřístupnění institutu oddlužení širšímu okruhu poctivých dlužníků. Klíčovým prvkem bylo odstranění podmínky vstupu do oddlužení, která spočívala ve schopnosti splatit alespoň 30 % pohledávek běžných nezajištěných věřitelů, což mělo za cíl zpřístupnit institut oddlužení širšímu okruhu dlužníků. Pokud tedy dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši, nebo v době tří let od schválení oddlužení splatil věřitelům alespoň 60 % pohledávek, nebo po dobu pěti let od schváleného oddlužení mu nebylo oddlužení zrušeno, případně po dobu tří let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno, pokud byl takzvaně privilegovanou osobou, to znamená, měl nárok na starobní důchod nebo podobně.

Zavedly se ovšem typově odlišné překážky na vstupu, které mohly vést k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a jestliže v době 10 let před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníků pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek, nebo byl v době pět let před podáním insolvenčnímu návrhu ten návrh zamítnut z důvodu, že jím byl sledován nepoctivý záměr, anebo jestli z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno, nebo bylo schválené oddlužení zrušeno, anebo v posledních třech měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal dlužník svůj předchozí návrh na oddlužení zpět, tak soud zamítl návrh na povolení oddlužení. Došlo také k poměrně zásadním změnám v pořadí uspokojování pohledávek.