Vážený pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové. Projednávat ústavu je určitě svým způsobem slavnostní záležitost, protože ústava není normální zákon. Je to ten nejvyšší zákon, zákon, který by měl ctít každý občan, a který je klíčovým pilířem celého našeho státu. A na ústavních zákonech stojí celý právní řád České republiky.

Proto si myslím, že je třeba, abychom takto k tomuto zákonu přistupovali. S tímto zákonem – a myslím si, že bylo zcela oprávněné, že Senát před pár lety rozhodl, že nemůže projednávat ústavní zákon bez toho, aniž by věděl, jaké budou dopady v praxi, to znamená bez prováděcího zákona. Z tohoto pohledu považuji tehdejší usnesení Senátu za naprosto logické, správné, a myslím si, že je dobře, že jsme čekali na to, až uvidíme, jaký bude konkrétní prováděcí předpis.

Stejně tak si myslím, že naprosto legitimní a správné bylo, že Senát se v té době obrátil na vládu ČR a sdělil jí to, co by měla vědět vláda sama. Protože vláda tady vládne od toho, aby pomáhala občanům a hájila jejich zájmy. A vláda, která neví, co trápí občany, tak těžko může rozhodovat tak, aby její rozhodování vedlo ke prospěchu tohoto státu. A jestliže Senát připomněl vládě, že v oblasti kontroly existuje v České republice značný zmatek, existují neuvěřitelné případy, které vedou k lidským neštěstím, které vedou k naprosté deziluzi a ztrátě víry v tento stát, protože každý z nás určitě narazil ve své životní pouti a profesi, které jsme dělali i v naplňování toho, co máme dělat jako zástupci lidu, tak jsme narazili na příběhy, kdy kontrolní orgány naprosto svévolně rozhodovaly o osudech lidí. Víme každý z nás řadu případů, kdy se kontrola mění prakticky v buzeraci konkrétního člověka. A víme, že existuje nejen v oblasti veřejné správy, nejen v oblasti obcí, ale také v oblasti soukromého sektoru, podnikání, existují věci tak neuvěřitelné, že podnikatel nakonec, nebo ten člověk, který pracuje pro to, aby něco vytvořil, řemeslník, je úplně neuvěřitelným způsobem decimován na tom, že nějaký člověk, který si své postavení povýšil na jakéhosi malého pánaboha, mu vykládá, co musí všechno dělat, co nesmí dělat, a ve své podstatě ho prakticky likviduje. Nejen psychicky, fyzicky, ale také do značné míry materiálně.

Těch případů je mnoho, a já z toho pohledu rozumím každému, kdo tady sedí, a velmi váhá nad tím, jestli přidat další kontrolu, nebo tu další kontrolu nepřidat. Je bezesporu, a není to ničím omluvitelné, naprostá chyba a fatální selhání vlády, že za tu dobu, co vládne, nebyla schopna připravit zákony, které by tuhle situaci řešily. Nutno je ovšem podotknout, že to není sama tato vláda, která takovým způsobem jedná. Protože úplně stejným způsobem se chovaly vlády předcházející. Téměř každá vláda, která tady byla předtím, měla ve svém programovém prohlášení, že omezí byrokracii a udělá něco s kontrolou, ale opak byl zpravidla pravdou.

Nicméně já si myslím, že v této situaci, respektive pokud se týká NKÚ, tak bychom přece jen měli jako senátoři, jsme lidé, kteří máme životní zkušenost, tak bychom měli být schopni se oprostit od této reality dne a dívat se na tu situaci tak, jak ve skutečnosti je. Nejvyšší kontrolní úřad je ve vyspělém demokratickém světě instituce, ať už se nazývá jakkoli – Soudní dvůr, atd., tak je to jedna z těch institucí, které si vytvořil stát jako nezávislou organizaci, která má kontrolovat, má vlastně ve své podstatě udržet zákonnost, ale také víru občanů ve spravedlnost.

Mohl bych takto jmenovat např. ÚOHS, mohl bych tak samozřejmě jmenovat i Ústavní soud. A NKÚ je svým způsobem další z těchto organizací. Musím bohužel zase konstatovat, že je pro mě naprosto fatální a neuvěřitelná záležitost, že např. vládní úředníci v mnoha případech si dovolují napadat usnesení tady těchto institucí, jako je třeba ÚOHS, a tvrdit, že jejich rozhodnutí je správnější než instituce, která byla k řešení na příklad veřejných zakázek určena. Obdobným způsobem se ovšem mnohdy vyjadřují také k usnesením Ústavního soudu a v mnoha případech také NKÚ.

Já jsem přesvědčen, že my jako zákonodárci a vládní představitelé bychom si měli uvědomit, že pro každého občana jsou tyto instituce pilířem, na kterém celý stát stojí. A pokud budeme likvidovat nebo zpochybňovat rozhodnutí těchto pilířů, tak v zásadě se celá stavba zhroutí. NKÚ je bezesporu orgán, který se zabývá kontrolou. Nicméně já bych chtěl zdůraznit jednu věc. NKÚ a kontroly NKÚ se výrazně liší od všech ostatních kontrol, právě tím, že je to nezávislý orgán. Druhá věc, kterou se fatálně liší od všech ostatních, že jeho cílem není trestat, protože tuto pravomoc dokonce ani nemá. A třetí věc, kterou NKÚ podle mě vykonává, je to, že také dává návod, metodiku a poučení pro ty, kteří jsou kontrolováni, jak napravit své jednání, jak je uvést do souladu s realitou, skutečností, ale taky rozumem.

V tomto se NKÚ zcela liší od ostatních kontrolních orgánů, protože zase bych mohl mluvit za vás za všechny, že máte určitě dojem, stejně jako já, že cílem jednotlivých ostatních kontrolních orgánů je najít chybu, ať je jakákoliv, třeba formální, a trestat. Protože to pravé, co se učíme ve školách, když se učíme teorii kontroly, tak teorie kontroly začíná tím, že kontrola má sloužit poučení. To znamená, kontrola by měla sloužit k tomu, aby kontrolovaný byl poučen, co dělá dobře, co dělá špatně. Aby se z toho mohl poučit a mohl napravit svoje chyby.

Jak probíhá současná kontrola, všichni známe. Tady toto pravidlo je prakticky vynecháno, není dáno kontrolovanému možnost napravit své chyby, ale je trestán. A to si myslím, že je také fatální selhání státu a v tomto se podle mého názoru NKÚ zcela jednoznačně liší od všech ostatních. Mimo jiné také procesem kontroly, protože systém kontroly u NKÚ je několikastupňový, kdy kontrolovaný má reálné právo se odvolávat. A moje osobní zkušenost v řadě velmi složitých případů je, že přestože původní stanovisko kontrolovaného a kontrolního orgánu, v tomto případě NKÚ, bylo diametrálně odlišné, tak právě díky tomu systému, možnosti oponovat, připomínkovat nové rozhodování toho kontrolovaného, znovu oponovat. A potom se celá záležitost dostává až do předsednictva, které znovu posuzuje celou záležitost. Nakonec ve většině případů, řekl bych skoro vždycky, vede k tomu, že vzájemné antipatie nebo vzájemná stanoviska se postupně sbližují. A výsledek je skutečně to, že je poučení na obou stranách, to znamená jak na kontrolovaných, tak na těch kontrolorech.

A z mého pohledu – a to je podle mého názoru nejdůležitější – je NKÚ opravdu systémový článek státního systému jako takový. A dovolil bych si jej postavit proti nesystémovým věcem, které tady schvalujeme jako na běžícím pásu, a dovolím si proti tomu postavit šílenost, která tady prošla jako nůž máslem a která se nazývá registr smluv. Místo toho, abychom opravdu trvali na tom, abychom používali standardní metody, tak pod hlediskem máváním praporem boje proti korupci se schválila věc – nebo my v Senátu zdaleka ne, ale v Poslanecké sněmovně určitě – která má fatální dopady na budoucnost tohoto státu. Je to zhruba asi tři týdny, co na tomto místě se odehrával velký seminář, který se zabýval dopady tohoto zákona do organizací, které jsou zřizovány veřejným sektorem. Každý z vás, který chce, může si na stránkách našeho výboru seznámit s tím, co tady probíhalo. A musím říci, že za 22 let mé působnosti v politické funkci jsem se nikdy nesetkal s tak jednomyslným odsudkem, ale na druhé straně s fakty, které opravdu do značné míry a zásadním způsobem mohou ovlivnit existenci veřejného sektoru jako součásti volného konkurenčního trhu. A škody, které nepochybně nastanou, jdou do stovek milionů korun.

A chtěl bych proti tomu postavit právě tento zákon, protože kolega Veleba tady velmi správně řekl - prostřednictvím vás, pane předsedo – že se všude v médiích hovoří jenom o tom, že tento zákon je zákonem o rozšíření kontrol na obce, ale ono to vůbec není pravda, tak jak to tady popsal kolega Veleba. A jsem přesvědčen, že v mnoha případech – to samozřejmě neříkám teď vůči vám – ale existuje zde řada lidí, kteří se obáváte rozšíření kontrol nikoliv skrz to, že by jim nějak záleželo na obcích a krajích České republiky, ale z úplně jiných důvodů.

Já si naopak myslím, že kontrolovat opravdu systémovým způsobem obce a kraje, ale také organizace zřizované státem, je správné.

Nechtěl bych vás nadměrně zdržovat a chtěl bych se ještě obrátit na jednu věc. Jak jsem říkal, ti, kteří mají výtky proti tomu, jak probíhá kontrola u nás, mají bezesporu pravdu. Na druhé straně výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí před časem uskutečnil výpravu, abychom zjistili, jak to vypadá u našich sousedů. Jeli jsme tam skrz dva zákony, skrz registr smluv a skrz rozšíření pravomocí NKÚ. A jeli jsme na Slovensko a do Rakouska, kde v obou těchto zemích pravomoci Soudního dvora nebo NKÚ, či prostě tak, jak se tento orgán konkrétně v té které zemi nazývá, je směrem k obcím už v této chvíli a na Slovensku je také registr smluv.

Musím říci, že nejenom mne, ale myslím, že všechny účastníky jednání překvapilo, jak naprosto jednotný byl názor v obou záležitostech obou zemí. A nesoustředili jsme se jen na to, abychom mluvili jenom s některými, ale mluvili jsme od malých obcí, středních obcí, Svazu obcí, mluvili jsme s poslanci a s celou řadou dalších lidí v obou záležitostech. Pokud se týká registru smluv, tak odsudek byĺ, kromě autorů, na Slovensku jednomyslný. A v Rakousku nemohli pochopit, že v České republice o něčem takovém vůbec uvažujeme. A jenom nás odkazovali na to, jestli víme, že žijeme v tržním kapitalismu a jestli v tržním kapitalismu má existovat také veřejný sektor v soutěži, musí mít stejná práva jako soukromý sektor.

A musím říci, že stanovisko ÚOHS v této záležitosti – zase vás vyzývám, abyste si to přečetli – je v tomto smyslu naprosto prokazatelné.

Na druhé straně ÚOHS a jeho pravomocí, tak všichni bez výjimky podpořili a doporučili nám, abychom toto rozšíření zavedli, a to i s tím, jak říkali například na Slovensku, že atmosféra před přijetím tohoto zákona na Slovensku byla zhruba stejná, jako v českých zemích, to znamená, že panovala velká nedůvěra a obce rozšíření pravomocí v podstatě nechtěly. Nicméně po deseti letech praxe se ukázalo, že tato obava byla zcela marná, zbytečná, a naopak, že to, že došlo k rozšíření kontrol slovenského NKÚ na obce, obcím prospělo. A totéž nám říkali v Rakousku.

Chtěl bych vám říci několik příkladů nebo konkrétní citací nebo tedy jakýchsi parafrází toho, co jsme slyšeli. Na Slovensku nám celá řada starostů řekla, že za prvé jsou velmi rádi tím, že NKÚ na Slovensku každý rok požádá semináře v rámci jednotlivých krajů, kde diskutují právě kontroly a kde pracovníci kontrolního úřadu se starosty a se zástupci obcí si vyměňují zkušenosti a upozorňují na to, co mají dělat nebo nemají dělat. A všichni bez výjimky sdělili, že je to pro ně úžasná pomoc, která jim brání v tom, aby se dostali do problémů.

Pokud se týká Rakouska, tak tam je situace taková, že jsou kontrolovány jenom obce nad 10 tisíc obyvatel, nicméně menší obce, pokud chtějí, mohou požádat o tuto kontrolu, což je v Rakousku docela běžným jevem, kdy obce, pokud se chtějí ubezpečit, že to, jak nakládají s veřejným vlastnictvím, je děláno správně, tak si často opatřují právě stanovisko těchto institucí.

Všechny ty, kteří dnes říkají, že nemohou hlasovat pro tento zákon, včetně Svazu měst a obcí a jejich stanoviska, která máme všichni před sebou, bych chtěl velmi požádat, protože všichni mají samozřejmě kontakty, například náš Svaz měst a obcí má velmi dlouhodobé kontakty a velmi dobré kontakty se Slovenskem, měli by vzít v potaz také zkušenosti ze zemí, které už s touto záležitostí zkušenosti mají. A měli bychom se zl toho poučit a měli bychom také tímto způsobem podle mého názoru postupovat, a to v obou případech, u obou těchto zákonů.

Chtěl bych ještě upozornit na pár věcí, které se týkají této záležitosti. To první je vlastně to, co se tady zmiňuje, že NKÚ bude zasahovat do pravomocí obcí. Shodou okolností jsem měl to štěstí, že jsem s ostatními kolegy byl spolutvůrcem stávajícího zákona o obcích, krajích a v hlavním městě Praze. A preambule, které tam jsou a které někteří teď využívají k tomu, že říkají, že prostřednictvím těchto preambulí bude NKÚ zasahovat do pravomocí obcí, tak podle mého názoru tento výklad není úplně správný, a myslím, že pan poslanec to tady popsal. NKÚ nikdy nebude moci rozhodovat o tom anebo nějakým způsobem odsuzovat rozhodnutí obce samostatné působnosti. Ale druhá věc je, jestli budou nebo nebudou posuzovat, jakým způsobem rozhodnutí je naplňováno. Ale znovu říkám, i v tomto případě usnesení NKÚ má pouze doporučující účinek, nikoliv, že by to byla nařizovací záležitost.

Připravil jsem v doprovodném zákoně dvě změny nebo dva pozměňovací návrhy, z nichž jeden jsem upravil. A chtěl bych využít této příležitosti, protože to spolu souvisí a snad to ovlivní některé z vás při konečném hlasování, protože rozhodující hlasování je samozřejmě hlasování o ústavním zákonu jako takovém.

Mé dva pozměňovací návrhy vyplývají z praktické zkušenosti právě v Rakousku a na Slovensku a z praktické činnosti našeho NKÚ. V prvním pozměňovacím návrhu je rozvolněn nástup pro obce o dva roky nebo na dva roky po sobě. A vyplývá to z té zkušenosti, tak jak už to tady také někdo řekl, vystupující s přednostním právem, že jedna věc je samozřejmě zákonem dát pravomoci NKÚ, ale na druhé straně, pane poslanče, a prostřednictvím vás ministrovi financí si dovoluji vzkázat, že jestliže je vehementně pro rozšíření pravomocí NKÚ do té míry, jak to přinese tento zákon, tak se to samozřejmě bez peněz neobejde, to znamená, že nemůže z druhé strany říkat, že NKÚ prostě finanční prostředky nedostane, protože v tom okamžiku je to samozřejmě jenom prázdné gesto.

Takže ten návrh je takový, aby i ten NKÚ se dokázal poučit, to znamená, půjde to od těch největších měst k těm nejmenším, přičemž si myslím, že je potřeba vytvořit čas na diskusi a nějaká obecná poučení z těch kontrol. A samozřejmě NKÚ musí mít taky dostatek prostoru na to, aby ti kontroloři byli dostatečně poučeni. To znamená, aby to byli lidé, kteří tomu konkrétnímu problému rozumí. Takže proto rozvolnění o něco – u této záležitosti.

Ta druhá varianta, kterou máte před sebou, která je opravená, kde máte tu opravu, tak ta hovoří o tom, že NKÚ bude takto kontrolovat samostatné působnosti, prostě pouze obce nad 10 tisíc obyvatel.