Na podstatě se asi většina shodne, ale to, co nás ovlivňuje je strach, obava o zdraví, proto je tak těžké dělat v této době jakákoliv rozhodnutí. Pro někoho mohou být správná, pro někoho špatná.

Osobně vnímám, že je důležité poslouchat různé názory na přijímaná vládní opatření a z nich si dělat vlastní. A ten pak jako politik umět vysvětlit ostatním. Jsou lidé, kteří si říkají, jsem zdravý a chci zůstat, proto přijímám veškerá opatření, které stát dělá. Raději nebudu nikam jezdit, nebudu chodit do práce a děti si pro jistotu nechám doma, aby se nikdo z nás nenakazil koronavirem. Žijeme přeci s babičkou a dědou, a to jsou ohrožené skupiny. Máme je rádi a na jejich zdraví nám záleží, proto nechceme podstupovat riziko jejich nákazy. Zdá se vám to pochopitelné? Mně ano.

Ale pak tu je další skupina, která má jiný názor a chce, aby se některé záležitosti co nejdříve vrátily do normálu. Říkáte si proč?! Třeba proto, že právě lidé s tímto názorem mají kolem sebe někoho blízkého, ne-li sami sebe, kteří jsou nemocní, a nemoc jim nezpůsobil koronavirus. A ti nyní čekají na operaci, čekají na léčbu, která již měla přes měsíc probíhat. Protože jsou v nemocnicích přijata zvláštní opatření, na jejich operaci či léčbu se nedostalo, musela být odložena. A oni čekají v nejistotě, jak dlouho to ještě bude trvat. A také, jestli tuto dobu přežijí, když jim nebyl včas udělán důležitý zákrok nebo započata léčba.

Nedávno mi volal kamarád, že je v kleštích. Jeho příbuzný potřebuje nutně operaci, která mu ale byla odložena. A stále mi rezonují v mysli jeho slova, když říkal: "Co když mi umře proto, že ho nemohli operovat?" To není zrovna stav psychické pohody a naděje, kterou by nemocný a jeho rodina potřebovali že? A to je přesně ta další strana mince, která odkrývá otázky, na které bych chtěla já osobně znát odpověď.

Kolik lidí zemřelo proto, že se buď báli jít do nemocnice? Nebo je lékař léčil jen na dálku nebo jim díky zvláštním nařízením nemohla být udělána plánovaná operace? Takové statistiky se nám nepředkládají, možná se nevedou. Pravděpodobně bychom se výsledků zalekli mnohem více, než přímých důsledků na onemocnění COVID 19.

Právě vědomí toho, že vždy budou skupiny lidí různě smýšlejících, které k tomu ale všechny mají pádný důvod, mě vede k zamyšlení, že je nutné dělat vládní opatření tak, aby měla dopad na širokou veřejnost. Stát vytváří podmínky a lidé si již vyberou podle své životní situace.

Podle mého názoru již v této době měly být uvolněny plánované zdravotní úkony a lidé měli být praktickými lékaři běžně léčeni. Samozřejmě s přijetím důležitých hygienických a organizačních opatření. Že v nemocnicích neměla být vyčleněna jen volná lůžka pro nemocné koronavirem, ale měl být přitom zachován běžný operační provoz, aby neumírali ti, kteří se bojí jít k lékaři, nebo potřebují plánovanou operaci.

Tím by se nemocnice nedostávaly do finančních problémů, kdy dnes dostávají na operační úkony pouze zálohy od pojišťoven. Operace se neprovádí, proto jim rostou náklady (na ochranné pomůcky a provoz nemocnice), ale nezvyšují se jim příjmy. To způsobí, že se mnoho nemocnic dostane do platební neschopnosti. A nikdo neřeší, co to způsobí do budoucna.

Chápu, že to nebylo možné od začátku, ale posledních 14 dní, kdy je již situace stabilizovaná a vláda předkládá návrhy na postupné uvolnění, nikde nenacházím informace o změně provozu ve zdravotnictví - v tak důležité oblasti související s našim zdravím.

Vláda se soustřeďuje jen na podnikání a ekonomiku, ale zcela jí uniká to nejdůležitější - zdraví občanů.

Pokud lidé nebudou zdraví, pak nebude zdravá ani ekonomika. Lidé musí mít možnost se svobodně rozhodovat, ale tím pádem musí mít možnost služby využívat. A to v současné chvíli v rovnováze není. Apeluji proto na vládu, aby se zabývala širšími problémy a přemýšlela nejen o tom, co řešit teď, ale jaké dopady jejich konání či nekonání bude mít za půl roku až rok.

Řešením by bylo:

1) začít navracet zdravotnictví do běžného provozu, tj. opět spustit onkologický screening, začít znovu operovat onkologické pacienty a další pacienty se závažnými zdravotními problémy. Okamžitě obnovit prevenci a činnost praktických lékařů. Pokud se stanoví vhodná organizační opatření, není na co čekat. Jedno z opatření je povinné testování na COVID 19 při příjmu pacienta před vyšetřením. Zde by ale ruku v ruce musela být změněna úhradová vyhláška, která by nemocnicím proplácela testování. V současné době stojí test až 3000 Kč a nemocnice si je hradí sami. Náklady jdou do sta tisíců, u větších nemocnic do milionů Kč. Tím se zhoršuje jejich finanční situace, jejíž dopad bude citelný až za několik měsíců. Proto je nutné, aby zdravotní pojišťovny tyto testy hradily. To však bez změny úhradové vyhlášky není možné. Tento stav tedy může okamžitě vláda změnit a může k tomu využít i nouzový stav, který chce prodloužit.

2) Nákupy ochranných pomůcek by měly být přednostně činěny přes tuzemské výrobce, aby se napomohlo rozběhu naší ekonomiky. Je spousta výrobců, kteří se již výrobě věnují, ale stát stále nakupuje ze zahraničí, přičemž jednotlivá ministerstva za různé ceny.

3) Z dlouhodobého hlediska je nutné zamyšlení se nad investicemi ve zdravotnictví. Pokud kraj plánuje výstavbu dalších budov, jako třeba náš Parubický kraj, jedním z důležitých kritérií by měla být vhodnost spojení některých oborů v tzv. multioborové pavilony. V pardubické nemocnici např. dnes najdeme nový multiooborový pavilon, ve kterém je oddělení infekční, plicní a stomatochirurgické ambulance. Dle mého názoru by mělo být infekční oddělení vždy samostatným pavilonem, aby nedocházelo k přenosu chorob. Nevím, co vedlo ty, kteří o nové výstavbě rozhodovali, k takovému spojení.

Pardubický kraj také zahájil přípravy na výstavbě dvou centrálních urgentních příjmů v pardubické a ústeckoorlické nemocnici. I zde by mně jako občana zajímalo, jak bude centrální urgentní příjem fungovat v případech epidemií, jako je ta současná. Budou všichni pacienti s různými problémy sváženi na jedno místo a odsud teprve "expedováni" na jednotlivá oddělení? Podle mého názoru by mělo docházet spíše k zajištění speciálních prostor, které by bylo možné v případě potřeby okamžitě oddělit v rámci centrálních urgentních příjmů od běžného provozu a pacienty přijímat separátně. Stačí k tomu jen dobře promyslet stavbu a myslet dopředu i na to, co může nastat. Od tragických havárií např. ve velkých provozech, kdy bude nutné přijímat vyšší počet zraněných, nebo při živelné události, která může být způsobena jak přírodními vlivy, tak i epidemiologickými. Pavilony by měly být stavěny tak, aby v případě jakékoliv nestandardní situace, mohly být rychle přeskupeny a pružně tak reagovat na vzniklé potřeby tak, aby ochránili cílové skupiny a eliminovali riziko u ostatních pacientů.