Na podstatě se asi většina shodne, ale to, co nás ovlivňuje je strach, obava o zdraví, proto je tak těžké dělat v této době jakákoliv rozhodnutí. Pro někoho mohou být správná, pro někoho špatná.

Osobně vnímám, že je důležité poslouchat různé názory na přijímaná vládní opatření a z nich si dělat vlastní. A ten pak jako politik umět vysvětlit ostatním. Jsou lidé, kteří si říkají, jsem zdravý a chci zůstat, proto přijímám veškerá opatření, které stát dělá. Raději nebudu nikam jezdit, nebudu chodit do práce a děti si pro jistotu nechám doma, aby se nikdo z nás nenakazil koronavirem. Žijeme přeci s babičkou a dědou, a to jsou ohrožené skupiny. Máme je rádi a na jejich zdraví nám záleží, proto nechceme podstupovat riziko jejich nákazy. Zdá se vám to pochopitelné? Mně ano.

Ale pak tu je další skupina, která má jiný názor a chce, aby se některé záležitosti co nejdříve vrátily do normálu. Říkáte si proč?! Třeba proto, že právě lidé s tímto názorem mají kolem sebe někoho blízkého, ne-li sami sebe, kteří jsou nemocní, a nemoc jim nezpůsobil koronavirus. A ti nyní čekají na operaci, čekají na léčbu, která již měla přes měsíc probíhat. Protože jsou v nemocnicích přijata zvláštní opatření, na jejich operaci či léčbu se nedostalo, musela být odložena. A oni čekají v nejistotě, jak dlouho to ještě bude trvat. A také, jestli tuto dobu přežijí, když jim nebyl včas udělán důležitý zákrok nebo započata léčba.

Nedávno mi volal kamarád, že je v kleštích. Jeho příbuzný potřebuje nutně operaci, která mu ale byla odložena. A stále mi rezonují v mysli jeho slova, když říkal: "Co když mi umře proto, že ho nemohli operovat?" To není zrovna stav psychické pohody a naděje, kterou by nemocný a jeho rodina potřebovali že? A to je přesně ta další strana mince, která odkrývá otázky, na které bych chtěla já osobně znát odpověď.