Na Národní třídu před Novou scénu jsem dorazil dne 17 listopadu okolo 20. hodny s manželkou, synem tchyní a tchánem Nechápali jsme, co se děje, když jsme viděli sevřené demonstranty. Tlak komunistických pořádkových sil způsoboval pohyb davu demonstrantů střídavě v rozmezí cca 100 metrů od Voršilské ulice až k Národnímu divadlu.

Trochu neprozřetelně jsme se schovali do kostela sv. Voršily, který farář otevřel určitě proto, že chtěl pomoci demonstrantům. Najednou do kostela za námi vběhnul rozzuřený příslušník pohotovostního pluku a zvedl pendrek proti mé tchýni, zařval jsem na něj a se za mnou stojícím farářem jsme uniformovaného bijce z kostela vyhnali. Jakmile sevřený dav byl zatlačen směrem do centra, utekli jsme spolu s hrstkou zachráněných demonstrantů a běželi rychle domů. Na nábřeží směrem ke Karlovu mostu jsme potkali obrněné transportéry, které směřovaly k divadlu, a k našemu údivu, měly na kapotě sítě. Byli jsme hrůzou bez sebe, co se bude dít, budou snad demonstranty chytat do sítí? Nevím, co měli v úmyslu, a zda sítě použili. Já jsem doma zvedl telefon a snažil se dovolat všem možným známým, ať poradí, jak bych mohl pomoci. Celý večer jsem proseděl u poslechu rádia Svobodná Evropa.

18. listopadu odpoledne jsem odjel autem na Národní třídu zjistit, co se vlastně stalo, a neprozřetelně jsem zaparkoval před Novou scénou. Během hodiny se Národní třída zaplnila demonstranty a já jsem se pomalu loučil se svou oranžovou Škodovkou 120. Demonstrace však proběhla v klidu, komunistická policie již nezasáhla. Měl jsem v bouřlivých převratových dnech velké štěstí, během demonstrací se mi podařilo zachránit tchýni a dokonce i auto Škodu 120. Zjistil jsem, že mám odvahu a štěstí, tak jsem se rozhodl splnit si své dávné přání, vstoupit do politiky, za 4 roky jsem byl zvolen starostou na Žižkově.