Po nástupu na ministerstvo začalo něco, co jsem si představit neuměl. Tuny problémů, dědictví minulosti, obrovsky složitý resort, těžká rozhodnutí - s tím vším jsem počítal. A vlastně, pro někoho možná nepochopitelně, mě to i baví.

Ale neuměl jsem si představit tu síť vazeb, nástrah a příběhů, které se odehrávají mimo vás, přesto se stáváte jejich hlavními herci.

Člověk nemá ani čas a sílu všechno komentovat. Často mě to mrzí, protože těch témat by bylo tolik… Ale jednu “kauzu” prostě musím. Mé údajně “utajované” schůzky s vedoucím kanceláře prezidenta Mynářem, které vyvolaly komentáře kdekoho. A mě to uráží.

S panem Mynářem jsem se viděl dvakrát v životě. S panem Nejedlým nikdy. A kdo mě politicky sleduje, tak snad tuší, že jsem pana prezidenta nevolil a hradního vedoucího kanceláře fakt nevybíral. Ani jim nikdy netleskal.

Poprvé jsem dostal pozvání v době, kdy jsme čekali na jmenování nové vlády. Pozván jsem byl jako budoucí první vicepremiér, avizované téma: schůzky ministrů s prezidentem, jmenování vlády. O pozvání jsem zcela otevřeně informoval všechny předsedy koaličních stran na našem společném jednání. Všichni v zájmu rychlého vzniku nové vlády neměli žádné námitky. A samozřejmě jsem na schůzce vyvíjel snahu o to, aby byla vláda jmenována jako celek, sondoval jsem výhrady vůči jednotlivým ministrům. Panu Mynářovi jsem nikdy nic neslíbil a dlužno dodat - on na mě žádný požadavek neměl. Uráží mě podezření, že jsem s kýmkoliv či čímkoliv kšeftoval. Ta myšlenka je sama o sobě velmi nelogická - dva lidé, kteří se vůbec neznají a jsou z opačných politických táborů, fakt nebudou společně kout pikle.