Mnozí nám vyčítají, že nekonsolidujeme veřejné rozpočty tak, jak jsme slibovali. Rozumím těmto námitkám a nemám žádnou radost z toho, že snižování deficitů bude kvůli válce 300 kilometrů od našich hranic pomalejší, než jsme si mysleli. Na druhou stranu, na začátku roku jsme měli jen pár týdnů na to předělat odfláknutý rozpočet minulé vlády a aktuální novela reaguje na potřebu financovat z rozpočtu dodatečné výdaje způsobené válkou.

Nyní připravujeme rozpočet na příští rok, který bude muset zahrnout opakovaně valorizované důchody a sociální dávky, 50 miliard na pomoc lidem a firmám s vysokými účty za energie nebo třeba investice do obrany a bezpečnosti naší země. I přesto je mou jasnou ambicí mít nižší schodek než letošních původních 280 miliard korun.

Jak toho dosáhnout? Důslednými úsporami na přebujelé výdajové straně rozpočtu. Musíme rušit národní dotace, které vesměs jen pokřivují trh ve prospěch velkých firem. A musíme být zdrženliví při navyšování tabulkových platů ve veřejném sektoru, což by vytvářelo tlak na zaměstnavatele a bylo dalším silným proinflačním impulsem. To ale neznamená, že například kvalitní pracovníci státních úřadů nebudou adekvátně zaplaceni. Jsem zastáncem štíhlé státní správy a motivování výkonných pracovníků prostřednictvím flexibilní složky platu.

Jako politicky i lidsky neprůchozí naopak v dnešní době považuji sahat na penze, neboť na důchodce dopadá současné zdražování velmi tvrdě. A určitě taky vždy budu důsledně proti zvyšování daní z příjmů občanů a DPH. To by vedlo jen k tomu, že více lidí bude potřebovat pomoc od státu, a tím jen prohloubíme potřebu dalšího přerozdělování peněz.

Rozhodně také nepůjdeme cestou zvyšování spoluúčasti ve zdravotnictví, neboť s nemocničními poplatky už máme negativní zkušenost z minulosti, a navíc to do rozpočtu nepřinese potřebné desítky miliard korun.