Ve skutečnosti vytvoření společné evropské armády ve smyslu federálních ozbrojených sil Evropské unie nikdo reálně nenavrhuje. Tento pojem lze použít maximálně jako občasnou metaforu, vždy však s malým „e", pokud chceme podpořit další prohlubování obranné dimenze EU.

Tím, co bylo v pátek na žofínské konferenci diskutováno, je posilování obranné spolupráce mezi členskými zeměmi EU a za přispění příslušných unijních institucí a nástrojů.

Usilujeme o posun obranné spolupráce mezi členskými na vyšší kvalitativní úroveň, přičemž Evropané musí být především schopni řešit chaos a konflikty ve svém sousedství. Nelze totiž očekávat, že naši mimoevropští spojenci, tedy Spojené státy, se budou angažovat v místních konfliktech v nestabilních oblastech obklopujících Evropu, které sice bezprostředně ohrožují bezpečnost našeho kontinentu, ale mají jen omezený dopad na zájmy USA.

Obrana evropského teritoria však bude i nadále úkolem pro NATO. To je fakt, na němž se shodnou i největší zastánci posilování unijní obranné spolupráce a na páteční konferenci zazněl od všech významných účastníků.

Aby mohla Evropská unie účinně přispívat ke stabilizaci problémových regionů ve svém sousedství, potřebuje k tomu celou škálu nástrojů, včetně vojenských. Tyto vojenské kapacity ovšem budou i nadále poskytovány jednotlivými členskými zeměmi. EU může jen napomoci jejich efektivnějšímu vytváření a sdílení, což je právě to, co v posledním roce na unijní půdě intenzivně řešíme.

Příkladem toho, jak funguje evropská obranná spolupráce propojující ozbrojené síly členských zemí, jsou známá Bojová uskupení EU (EU Battlegroups). Ta jsou vytvářena již více než deset let, vždy po dvou na každý půlrok. Jedná se o dočasně vytvořenou společnou jednotku sil rychlé reakce složenou z elementů poskytnutých členskými zeměmi EU. Například ČR měla pro tyto účely v loňském roce v pohotovosti celkem 1100 vojáků.

Bojová uskupení jsou připravená a secvičená, ale ještě nikdy nedošlo k jejich reálnému nasazení do operace. Nyní za intenzivního přispění ČR v EU realizujeme opatření, která zvýší nasaditelnost těchto jednotek a pomohou vytvářet politickou vůli členských zemí pro takový krok.

Cílem je tedy vytváření a posilování vojenských schopností evropských zemí. EU a její instituce v tom hrají koordinační a podpůrnou roli. Jde o to vymyslet nástroje, jež mohou motivovat členské země k většímu obrannému úsilí a zajistit v něm větší synergie a efektivitu vynakládaných prostředků. To je podobné jako v případě NATO. Evropská unie má však k dispozici širší škálu možností, včetně regulačních a finančních, jak toho dosáhnout.

Právě tímto směrem míří další významný krok oznámený na páteční pražské konferenci. Evropská komise jako nadnárodní orgán disponující unijním rozpočtem vytvoří Evropský obranný fond (EDF), z něhož budou spolufinancovány mnohonárodní evropské projekty výzkumu a vývoje obranných technologií a produktů.

EDF bude disponovat značnými finančními prostředky v řádu až miliard euro ročně. Silným zájmem ČR je zajistit, aby na spolufinancování svých projektů z tohoto fondu dosáhly nejenom velké západoevropské společnosti, ale i střední a menší firmy našeho obranného průmyslu.

Prohlubování obranné spolupráce v EU ve smyslu zvyšování motivace evropských zemí vytvářet potřebné vojenské kapacity je i v zájmu Severoatlantické aliance. Dochází tím totiž k posilování jejího dlouhodobě podvyživeného evropského pilíře a tedy i k podpoře transatlantické obranné spolupráce a vzájemné důvěry mezi aliančními spojenci. Představitelé NATO a USA proto tento proces jednoznačně podporují.

Kolektivní obrana evropských spojeneckých zemí na základě článku 5 Severoatlantické smlouvy však vždy zůstane doménou NATO. A zároveň se neobejde bez pokračujícího amerického vojenského angažmá v Evropě.

Martin Stropnický