Vážené senátorky, vážení senátoři,

mě to mrzí, tady to osočení. Já se snažím komunikovat online jak s ministerstvem, protože se snažím pobírat objektivní argumenty k tomu, co tady zaznívá. Já se chytám na konečném vystoupení, kde bych chtěl řadu těch připomínek, řadu těch námitek, které tady zazněly shrnout. Nemá smysl, podle mě, protože předpokládám, že se budou ty námitky aby objevovat v těch vystoupeních, nemá smysl podle mě reagovat na ta jednotlivá vystoupení. Protože řada těch věcí, která tady zazněla, je samozřejmě pravdivá a naprosto přesná. Já bych využil této příležitosti a řekl 3 námitky. Ta první námitka, to, že dostáváte SMS, tak ty dostáváte téměř rok. Více než rok. Je to v rozporu se stávajícím pandemickým zákonem, a to je ten důvod, proč jsme to do pandemického zákona dali. Dneska řada z vás, řada z vašich příbuzných, řada občanů České republiky odchází na základě SMS do karantény. Celý ten systém se jmenuje Chytrá karanténa. Stál zhruba miliardu. Je to asi 11 programů propojených dohromady. A jeho součástí je provázání s očkovacími centry, provázání s centry, kde se testuje, provázání s centry, která vlastně trasují automaticky nebo trasují pomocí jednoho z těch programů naše spoluobčany tak, aby pomocí samotrasovacích formulářů byly zachyceni. Tak to je první důvod, proč se musela SMS dostat do toho zákona. SMS je něco, co se tady běžně používá. Stejně tak se tady běžně používá, tam je termín sebekaranténa – samokaranténa.

Ten problém s covidem, který začínal a který je od začátku, a ten problém udělala Světová zdravotnická organizace, je ten, že na rozdíl od jakékoli jiné nemoci, tady, když se objevila první mutace, mutace alfa u covidu, tak se definovalo toto onemocnění jako nemoc, která je při pozitivním PCR testu. To znamená, jako lékař já jsem se nikdy nesetkal s tím, aby Světová zdravotnická organizace definovala nemoc na základě testu bez toho, jestli ten člověk má nebo nemá příznaky. Tím pádem se světová zdravotnická veřejnost dostala do situace, že pacient, který má pozitivní test, je nějakým způsobem označen za nemocného. Tím pádem by měl být de facto na neschopence. U infekční nemoci se používá termín izolace.

Dneska už nikoho nezajímá, že před rokem a půl, když odcházeli první pacienti do izolace, dostávali z hygien, dostávali z oddělení, infekčních oddělení, pokud to stíhaly, jasnou informaci o tom, co izolace znamená. Že izolace opravdu znamená, byť si to třeba takhle uvědomujeme, izolaci. A měla by být stejná, jako je izolace u třeba žloutenky či jiného infekčního onemocnění, když tedy těch pár pacientů v té izolaci je. Tady bohužel varianta alfa a pak varianta delta a některé podvarianty řádily takovým způsobem, že do té izolace se dostávaly statisíce, v některých zemích miliony lidí. Ta izolace znamenala nemoc. Protože problém u každé infekční nemoci je, a vždycky to tak funguje, funguje to tak, když se objevila například před 3 lety ložisková nebo lokální epidemie spalniček v některých regionech, že ti, kteří jsou v kontaktu s tímto nakaženým a jsou potenciálně braní jako také možní nakažení, odchází do karantény. Samozřejmě to nezajímalo a nezajímá, nemuselo zajímat Poslaneckou sněmovnu, nemuselo to zajímat ani Senát, nemuselo to zajímat vládu.

Pokud se jedná o běžné infekční onemocnění typu spalniček, typu průjmových onemocnění, protože se jednalo o něco, co řešili hygieny v rámci jednoho regionu. Ale toto nedokáže řešit hygiena a nedokáže to řešit legislativa České republiky v celém regionu. Řada zemí proto přijala, když vznikla opravdu ta situace, že potřetí za posledních nějakých 25 let vyhlášená realita se stala realitou, vzpomeňme si na pandemii SARS, vzpomeňme si na MERS, kdy Světová zdravotnická organizace vyhlásila pandemii. V případě SARS zrušila pandemii po zhruba 4 měsících, ono to trvalo zhruba 4 měsíce, já už si to přesně nepamatuji. A některá ta data si teď ověřuji, abych mohl být přesný, ale toto jsem si ještě neověřil. Tak zrušila po 4 měsících tady tento stav. Nikdy vlastně nedošlo k tomu, čeho se Světová zdravotnická organizace obávala, že by se toto infekční onemocnění rozšířilo po celém světě, že by byla nakažena taková kvanta lidí a že by ti lidé na toto infekční onemocnění takovým způsobem umírali, jak v historii se stalo u španělské chřipky.