Já se, paní předsedající, vám, kolegyně a kolegové,

omlouvám, protože já jsem schopen fixovat maximálně poslední tři interpelace. Byť si dělám poznámky, tak vzhledem k tomu, že to bylo košaté, tak všecky jsem nebyl schopen si zaznamenat, a tím pádem se předem omlouvám jak poslankyním, tak poslancům, pokud na některé z těch interpelací neodpovím. Není to proto, že bych nechtěl. Je to prostě proto, že si to nepamatuju.

Tak. Zkusím odzadu. Podpora nemocnic. Souhlasím s tím, co tady zaznělo, vaším prostřednictvím, od pana poslance, že opravdu vždycky záleží na zřizovateli a managementu, vedení, majiteli toho zdravotnického zařízení, jakou dělá, nebo nedělá personální politiku, zda podporuje některé obory, nepodporuje, jaké nastaví u soukromníků mzdy, u krajských zařízení také často mzdy, platy jsou dány tabulkami, ale ty mzdy jsou důležitější, protože bereme mzdu, nebereme jenom plat. Záleží samozřejmě na zřizovatelích, jakou mají strategii, jestli si ty nemocnice ponechají, pronajmou je, zprivatizují je a do toho zase to ministerstvo moc zasahovat nemůže. Ministerstvo může zasahovat intenzivně jenom do přímo řízených organizací, ale to v podstatě zase jenom tím způsobem, že vypíše konkurs na ředitele, ale neovlivní, jak ta nemocnice hospodaří. Může jí radit, může s ní debatovat, může na ni tlačit, ale jenom výměna ředitele může něco změnit. Je potřeba si říkat fakta. To ale víme všichni z nás a asi víme, že to tak je.

To, co ministerstvo může, tak může maximálně prosit, žádat děkany lékařských fakult, protože lékařské fakulty nepatří pod Ministerstvo zdravotnictví. Ano, v řadě zemí Evropské unie je ministr zdravotnictví ten, pod kterého patří lékařské fakulty, tak je naprosto běžný standard, že v Evropě, podobně jako to bylo za první republiky u nás, je Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí jedno ministerstvo.

Tím, že u nás jsou to dvě ministerstva, je velmi těžká debata o sociálně zdravotním pomezí. Myslím že, vaším prostřednictvím paní předsedající, některé poslankyně tady by mohly o tom vyprávět dlouhé příběhy. Nebo i poslanci, kteří seděli ve zdravotním a sociálním výboru. Také o debatách, které probíhaly mezi příslušnou ministryní a ministrem za uplynulá čtyři léta v předchozí Babišově vládě. Že ty debaty byly místy až nedůstojné, to koneckonců všichni víme. Určitě to není kritika ničeho. Prostě ta situace taková byla.

Já jsem s děkany komunikoval. Ano, využívám toho, že jsem z akademického světa a že část těch děkanů jsou moji kolegové a osobní přátelé. Setkáváme se pravidelně s děkany. Samozřejmě, že o tom ví ministr školství, protože ministr školství je ten, pod kterého patří univerzity a já s ním o tom debatuji. Debatujeme o tom, co můžeme změnit - a tím odpovídám na dvě z interpelací - co můžeme změnit, co se týče studentů. Je možné ještě více posílit tu praktickou výuku.