Dobré ráno, dámy a pánové,

to je takové rychlé probuzení. Já se snažím pochopit, za co jsem si takhle po ránu vysloužil to oslovení nebo přirovnání. Já bych tady rád řekl něco, co nevím, jestli se v té Sněmovně ví. Mohl bych vám tady přednést prohlášení, která vydala německá vláda společně s palestinskými úřady z časopisu Haaretz, a to je německá vláda, která je známa tím, že má jeden z nejproizraelštějších pozic ze všech evropských států. Představte si prohlášení představitelů německé vlády s palestinskými úřady, ve kterém odsuzují myšlenku anexe. Nedovedu si představit, že by tohle tady někdo udělal. A to je Německo.

Mohu vám tady přinést prohlášení padesáti bývalých ministrů zahraničí, všechno velmi přátelských ministrů vůči Izraeli, padesáti, kteří se vyslovili proti anexi.

Mohl bych vám tady přinést prohlášení amerického kandidáta na ministra (?) Joe Bidena, který se vyjádřil, že pokud bude zvolen prezidentem, tak zruší celý plán Gerarda Kusniera (???) na údajný mírový proces, protože Joe Biden tvrdí, že ten plán je v podstatě likvidací, definitivní likvidací mírového procesu. No, já vám ten text mohu přinést. Je velice čerstvý. A řekl, že pokud bude prezidentem, tak tento plán neuznává a okamžitě ho zruší. Biden teď v čerstvých průzkumech, jak jsem se včera díval, vede o 8 %. Takže minimálně bychom měli brát vážně toto prohlášení jako někoho, kdo se skutečně v listopadu může stát prezidentem.

Ještě něco vám řeknu. Mark Pompeo 13. května, state secretary Spojených států, navštívil Izrael, a také vám tady mohu přečíst izraelské diplomaty, kteří říkají, že Mark Pompeo jim doporučil, aby odložili realizaci tohoto plánu po 1. červenci, protože se obávají důsledků. To říká americká strana a současný state secretary.

Nejvyšší představitel Evropské unie pan Borel řekl, že sice byla komplikovaná debata ministrů zahraničí, ale to, na čem se shodli, je, že evropské státy se mají snažit přesvědčit Izrael, aby s anexí palestinských území nezačínal, aby každý stát podle svých možností dal najevo Izraeli, že takové kroky jsou velice riskantní a nebezpečné, právě proto, že nejsou respektováním mezinárodního práva.

Pro nás, Česko, mi to připadalo, že je to vždycky úplně jednoduché. Česko přece se svou zkušeností, kterou má z 20. století, nemůže mlčet k tomu, když se někde nerespektují základní mezinárodní pravidla a kde se použije síly na obsazování území na základě odkazů na nevím co, to už je potom jedno. Podstatné je, že se používají vojáci. To je něco, s čím máme velmi špatnou zkušenost.

Proto si myslím, že je úplně v logice, že česká strana řekne i někomu, s kým má strategické partnerství, s kým se pravidelně stýká, tohle je špatně. Že se to děje formou dopisu? To je úplně běžná forma. Přečetl jsem si v českých médiích, že to je cosi mimořádného, že se to má říkat z očí do očí. To je věc, kterou jsem tady ve Sněmovně vždycky já říkal sám. Diplomacie je často skrytá, je to její podstata, a musí být její velká část z očí do očí. Ale to neznamená, že se stejně tak legitimně nepoužívá tato forma.

Odkazuji se na ten dopis padesáti ministrů a mezi nimi jsou velcí přátelé Izraele. Je to prostě standardní forma, kterou se něco sděluje. Nic mimořádného. A překvapila mě jedna věc, protože si samozřejmě také čtu ty texty, které se toho týkají, protože se snažím rozumět argumentům druhé strany, třeba i když s nimi nesouhlasím, protože jsem celý život přesvědčen, že politika je vlastně smiřování. My tady jsme s různými názory a tato aréna je prostor, kde nemáme za úkol se pozabíjet, ale máme za úkol se vlastně smířit. Proto se snažím teď tady o tom mluvit, že prostě nejsem nějaký nacista, ale jsem člověk, který vyjadřuje svůj názor na něco, který říká už desetiletí stejně, což se dá snadno doložit. Já nejsem ten, kdo změnil svůj postoj. Opakuji ho pořád, protože jsem přesvědčen, že ta cesta, kterou se Izrael vydává teď, je cesta do zdi. A dokonce vím, že ti, kteří to dělají, to vědí. A já cítím jako povinnost to říct.

V tom textu, který vydali moji bývalí kolegové v Právu, také jsem si ho velmi pozorně včera přečetl, a překvapilo mě, že tam říkají věci, které tady, když jste mě vlastně vyzvali, musím říct, že jsou jednoznačně naprosto zavádějící. V tom textu, který píše pan Topolánek, pan Cyril Svoboda, pan Kohout a Saša Vondra, se říká, že nechápou, proč se tak rozčilujeme nebo říkáme teď něco takového, jako jsme napsali v tom prohlášení, když přece toto je jenom jeden z typů debaty, který se v Izraeli vede. Ale to přece není jeden typ debaty. Tady vůbec nejde o něco, o čem se vede teď dialog. Tady jde o něco, co má 1. červencem začít - okupování území. Proto ta naléhavost. To není něco, co se vyvine různým způsobem. To je něco, co hrozí, že se vyvine do konkrétních kroků, které budou znamenat anexi třetiny, poloviny palestinských území. Ten prostor se stane tím pádem úplně nesmyslný pro nějaké budoucí soužití a tím se vlastně úplně popírá myšlenka, ke které jsme se vždycky hlásili. A já jsem tu myšlenku dvoustátního řešení izraelským partnerům včetně současného premiéra Netanjahua opakoval mnohokrát, prezidentu Rivlinovi mnohokrát. Rivlin měl vždycky takový zvláštní postoj, svérázný, který jsem respektoval, že vlastně by chtěl jeden stát s Araby, Židy dohromady. Je to samozřejmě asi velmi těžko realizovatelná věc, ale respektoval jsem to, protože vím, jak on to myslel. A on to myslel upřímně, Arabové mají žít pohromadě tady s námi. Ale jinak všichni oficiálně věděli, že dvoustátní řešení je téměř oficiální postoj, ani premiér Netanjahu mi nikdy neřekl, že ne, nikdy otevřeně neřekli, že odmítají tuto variantu, protože nedokázali ukázat, že by jiná byla možná. No a to, co se děje dnes, je vlastně odklon od toho. Tak je třeba to otevřeně říct, kam to vlastně kráčí Izrael.

A pak je tam ještě jedna věc v tom článku, o kterém mluvím, která mi také přišla velmi nešťastná, a to je v tom, když ti ministři tam píší o tom - jak to tam je - že vlastně tohle je způsob, jak zvou palestinské partnery ke stolu a oni by tedy měli k tomu stolu přijít. No to mi připadá neuvěřitelné, že to tam mohli napsat, protože každý ví, že k tomuhle stolu Palestinci takto pozváni nemohou nikdy přijít, to prostě pravda není. Takto se nezve ke stolu. Když někomu sdělíte, že po 1. červenci obsadíte třetinu jeho území a to si ještě vyberete ta, která jsou úrodná, ta, která vlastně úplně likvidují jakoukoli budoucí soudržnost palestinského území. Takže ty, kdo četli ten text, upozorňuji, že jsou tam výroky, které jsou podle mě neobhajitelné v seriózní debatě a mě překvapuje, že je použili jako argumenty.

Přátelé, já jsem připraven na jakoukoli korektní debatu těch, kteří se tím zabývají. A to, co jsem tady dnes řekl, tady najdete doklady, že u tohoto stolku, u tohoto mikrofonu jsem říkal Xkrát. Není na tom žádná změna postoje, ani pro izraelské partnery v tom není žádná změna toho, co jsem celou dobu říkal. A mě samozřejmě mrzí ta reakce, která na to přišla, protože mně připadá, že je omyl, pokud si někdo myslí, že neříkat takové věci znamená budovat přátelství s Izraelem. Znám se dobře s celou řadou izraelských představitelů a mohu vás ujistit, že oni vědí, že jsem jim často říkal věci, které vůbec nebyly jednoduché a příjemné a naučili jsme se ten dialog vést tak, že jsem cítil, že o něj stojí ta druhá strana právě v této podobě. A dokonce jsem jim jednou říkal: pokud vám budu mazat med kolem pusy, pokud budu i veřejně vystupovat tak, že to bude směšná loajalita, tak na té mezinárodní scéně vám Česká republika takhle nikdy nepomůže, protože nebude brána jako vážný partner debaty o Izraeli. A měl jsem pocit, silný pocit, že tohle si izraelská strana uvědomovala a brala, že nějaký servilní sluha jim k ničemu není. Ale někdo, kdo říká věci otevřeně, ten pak je schopen debatovat vážně. To je ta kontinuita české zahraniční politiky. I když jsme třeba byli kritičtí, vždycky jsme odmítali všechny ty sankce a různá opatření proti Izraeli, která se navrhovala na Radě ministrů zahraničních věcí, což jsem činil takto já. Jedna věc je kritičnost, ale druhá věc je, že jsme nepodporovali tyto kroky proti Izraeli, stejně jako to činí dneska ministr Petříček. V tom je ta kontinuita, říkáme ty věci, dokážeme je vyslovit, dokážeme být kritičtí a přesto vlastně držíme to, že historie našich vztahů je staletá, že je mimořádná, že, jak říká ta legenda ve Staronové synagoze, tady v Praze jsou kameny z jeruzalémského chrámu, což je samozřejmě mýtus, ale je to jenom jedno z vyjádření té těsné vazby, která existuje mezi Prahou a Jeruzalémem. Těch je celá řada, jak víte.

Tohle jsem já vždycky měl v sobě a já vás ujišťuji, že Izrael byl pro mě vždy centrem velikého zájmu prostě proto, že mě fascinovala historie Izraele. Jsem rád, že tam mám velké množství přátel, ale mám tam přátele, se kterými také nemohu říct, že bych beze zbytku souhlasil a mám pocit, že se na mě kvůli tomu nezlobí, naopak. Ty naše debaty mají smysl. Takže já jsem nerad, že jsou tady používány takové výrazy, kterými se dnes v těch debatách plýtvá, ale cítím, že to je úplně zbytečné. To, co jsem řekl, není nic překvapivého. Já si za tím stojím, pokud jsem něco takového podepsal, a jsem schopen o tom tady vést velkou debatu. Pokud to bude zařazeno, tak jsem na ni připraven. To, co jsem podepsal, to si, přátelé, obhájím.