Dobrý den, dámy a pánové.

Vlastně mě ta debata přivedla také k tomu, že jsem začal uvažovat o jakési bilanci toho, co se odehrálo v souvislosti s tou covidovou vlastně tragédií, protože tady všude umírají lidé, včetně České republiky. Tady možná méně než v Británii, Americe nebo Brazílii, ale vlastně nakonec také.

Člověk si tak promítá zpátky ty události. V této chvíli čtu bilanci, kterou si dělají ve Švédsku, to snadno najdete. Pro mě je strašně zajímavé to číst, protože já si pamatuji, že byla doba, kdy jsme se ve vládě rozhodovali, kterým směrem se vydat a neznali jsme budoucnost, věděli jsme, že se vydáme určitou cestou a pak budeme platit za ta rozhodnutí. Budeme platit za to, jestli jsme se rozhodli špatně nebo dobře. Pamatuji si velice ty debaty, ve kterých jedním z argumentů třeba byla právě ta švédská cesta. A dneska zrovna čtu v zahraničních novinách, že švédský hygienik říká "uznávám, udělali jsme chybu a zaplatili jsme za to velkým množstvím mrtvých". Mám dojem - teď nevím, ve kterých ukazatelích, ale počet mrtvých ve Švédsku je mimořádně vysoký na milión obyvatel. Nejvyšší nevím z jakého hlediska, ale je překvapivě vysoký.

Já to tady říkám, protože si pamatuji, jak jsme uvažovali o tom, jestli neděláme chybu, jestli právě ta švédská cesta není ta, která bude sice jakoby odvážnější, ale nakonec povede k vytvoření stádní imunity a nakonec se ukáže, že my jsme zemi zbytečně uvrhli do tvrdých opatření, že jsme pochybili, že jsme tím poškodili ekonomiku a podobně.

Já vám to jenom připomínám, protože si dobře pamatuji na tento typ debat, které jsme vedli, pamatuji si, že dokonce jednou v pozdních nočních hodinách, a vlastně jsme neměli jistotu - pamatuji si velmi dobře, jak to bylo nejasné a jak jsme cítili, že můžeme snadno udělat chybu.

Za mě, když mám dělat bilanci toho, co se odehrálo, tak se vám přiznám, že můj základní pocit je zaplať pánbůh. Zaplať pánbůh, že jsme si tehdy řekli, že půjdeme tou daleko tvrdší cestou. A ten důvod, proč jsme to udělali, si pamatuji také. Tehdy nám lékaři a hygienici říkali - ta nemoc není obyčejná chřipka, to není pravda, že se mladých netýká, ona i mezi nimi vyvolává poměrně vážné následky jako záněty srdečního svalu, to když projde touto zemí a my to necháme jenom tak, bude to jako bouře, která nechá zdravotní následky v celé řadě skupin obyvatelstva, zdaleka ne jen těch nejstarších. To si nemůžeme vzít na triko prostě to tady jenom tak pustit. My to musíme zastavit.

To byl pro mě takový vrchol té debaty, ve které jsme si řekli a rozhodli se, vláda se rozhodla - ne, my nasadíme tvrdá opatření. Bude to znamenat ztráty, ale zvítězilo to, že si nemůžeme dovolit riskovat, že potom zjistíme, co ten virus tady udělá.

Já vám řeknu, z mého osobního pohledu si říkám zaplať pánbůh, že jsem nebyl ve vládě v téhle době, která by dneska musela lidem říci to, co říká ten Švéd: Zmýlili jsme se, udělali jsme chybu. On za to také nemůže, já ho nechci za to vinit. Ale je to prostě to - máte trochu štěstí, že prostě máte tam nějaké experty, kteří vám poradí, také nejste vševědoucí, a nakonec se vydáte určitou cestou. A pro mě, přiznám se vám, tohle je úplně zásadní při hodnocení té věci. Já tady rád řeknu, že jsme dělali chyby, že jsme byli nedokonalí, že jsme řadu věcí dělali poprvé, že jsme dokonce věděli, že asi se nevyhneme chybám a mohli jsme se maximálně snažit je zredukovat. Ale připadá mi při hodnocení celé té události zásadní to, že tehdy v Česku jsme si řekli - musíme přijmout tvrdá opatření v celé škále a ten virus tady musíme pustit minimálně. On je vlastně opravdu jakoby nebezpečný zločinec, který, když ho necháme řádit, tak ty důsledky potom budeme třeba dlouho sečítat. Tohle bylo pro mě zásadní. A samozřejmě tahle bilance je asi nakonec nutná, a ta bilance i toho, jaké chyby se udělaly. Od začátku mi bylo jasné vzhledem k tomu, v jaké rychlosti se ta (opatření) přijímala, vzhledem k tomu, že jsme je četli vlastně na poslední chvíli, v hodinách jsme je četli a hledali jsme v nich chyby, uvažovali a debatovali jsme o nich, tak bylo jasné, že to nebude dokonalé. Ale já jsem vlastně věřil tomu, že lidé budou chápat později, až to budou číst, že tehdy jsme byli vedeni tím, že musíme v té zemi vytvořit nový režim, že to musíme vytvořit rychle a že musíme zabránit všemi prostředky tomu, aby ten virus se tady volně šířil.

A připadá mi, když mám říkat k tomuhle bilanci, jako z hlediska toho pohledu zpět, když se dívám na ta zasedání, že tohle zaplať Pán Bůh, to učinění bylo učiněno správně. A já jsem tomuhle prostě rád a nemyslím si, že by to byla naše geniální schopnost, měli jsme i trochu štěstí, že jsme tam měli pár lidí, kteří nám řekli ta slova, která zrovna bylo třeba říct a že jsme se vydali tímhle směrem.

Takže to je podle mě to, co bylo to hlavní, co se podařilo a z čeho podle mě dneska žijeme, protože nezlobte se na mě, ale v této zemi je opravdu atmosféra jiná, než v některých jiných zemích, a nejenom ve Spojených státech, v Brazílii, ale i v některých jiných zemích evropských. Víte, že v Británii ta situace je poměrně také pořád velmi nedobrá. A dokonce i v některých evropských zemích i ty psychické následky toho, co se odehrálo, jsou nesrovnatelně tvrdší (ve srovnání) s tím, co jsme zažili my. Jestliže máte v nějaké zemi 30 tisíc mrtvých, tak ta se na tuhle tragédii dívá úplně jinak, než Česko. Ale já, když tady chodím po ulici, tak si říkám zaplať Pán Bůh. Zaplať Pán Bůh, že jsme tohohle byli ušetřeni. Protože to je něco, co zamávalo s těmi společnostmi. A samozřejmě že se to daleko tvrději bude podepisovat i na tom economic recovery, i na těch možnostech oživit tu ekonomiku.

Takže já si pořád myslím, když tady probíhá bilance toho, co se odehrálo, tak vůbec to neříkám proto, abych si tady nějak vyskakoval. Ale já mám pocit určité úlevy. Já mám pocit úlevy, on je takový test vždycky. Ta krize byla test a já jsem se samozřejmě bál, že v tom testu selžeme. Já jsem se bál, že budu ve vládě, která to nezvládne. To nikdy nevíte dopředu. A pro mě ten výsledek toho testu je především ten, že v té základní věci jsme neselhali, že jsme opravdu správně odhadli i pomocí těch odborníků, které jsme tam měli kolem sebe, i v těch nočních jednáních, že vlastně musíme jít tímhle směrem. Takže tohle si považuji a jsem tomu rád.

Já jsem také rád tomu - možná vám připadá, že oblast kultury je, jak už tady tradičně v této zemi je vnímáno, ne tak životně důležitá v takových krizích. Ale já jsem se také od začátku bál, že nebude prostor pro to, se zabývat tím, aby po té krizi nebyla kultura v této zemi úplně zdevastovaná. A pro mě je potěšující to, že jakmile odezněly ty hlavní věci, které se týkaly hygieny, zdravotnictví, tak se mi podařilo i tohle téma prosadit na vládě a že ta vláda na to našla prostor a ochotu. A že našla i pochopení pro to, že určité oblasti té země, jako byl cestovní ruch, gastronomie, kultura, byly zasaženy zvláště tvrdě a že vlastně doteď samozřejmě vyjednáváme a hledáme i v téhle cestě způsob cesty ven.

Takže snad do této debaty dnes o bilanci patří i tohle, protože mi to někdy není úplně jasné, když čtu některé věci v Česku. Já si pořád myslím, že zaplať Pán Bůh, v téhle zdravotní krizi, covidové krizi vláda dokázala v té společnosti vytvořit podmínky, které jsou srovnatelně podle mě lepší, než v celé řadě jiných zemí Evropy. Já bych si přál, abychom s tím nějak dále pracovali a abychom tady tyhle výhody a tenhle předstih dokázali přenést i do řešení otázek ekonomických, protože to budeme velice potřebovat pro to, abychom obnovili život.