Děkuji. Jenom také krátce zareaguji na pana předsedu komise. Já jenom řeknu, že prostě trvám na tom, co jsem tady řekl. Já si prostě myslím, že ten rozsudek, který se týká znalce Douchy zní jinak, než vy jste řekl, nemám ho tady na to, abych přečetl, že tam je jasně řečeno, že je zproštěn, že škodu nezpůsobil. To znamená, ano, což je docela zásadní pro tu naši debatu. Stejně tak trvám na tom, že platnost zákona z roku 1966 neznamená, že se podle něho bylo možné řídit v roce 1990 při zacházení s byty OKD.

Stejně tak prostě trvám na tom, že když tady bylo řečeno, že vláda měla vyhlásit veřejnou soutěž, to se samozřejmě dobře řekne. Dovedu si představit, co by tehdy udělaly odbory a kraj, kdyby to vláda řekla. Prostě z toho by byl obrovský křik. Tehdy politicky si to neumím představit, že by to vůbec vláda udělala. To jsou prostě všechny faktory, že byly prostě jinak. Dneska se dobře říkají různé varianty, ale já tvrdím, že v tom politickém rozhodování to bylo jinak.

A co se týče zacházení s těmi podíly, člověk zjistil, my jsme si mysleli na Ostravsku, že máme obrovská výrobní aktiva v těch velikých podnicích, které tam máme, a postupně jsme v devadesátých letech procitali z toho pocitu, jaká jsou to obrovská aktiva, protože, tuším, kdo to přijel? Rothschild přijel, myslím, se podívat na Novou huť. Dokonce se projel kočárem, to byla taková veliká slavnost, všichni si mysleli, že se znovu ujme toho majetku a on nakonec řekl, nemám o to zájem.

Já si pamatuji, když se rozhodovalo o Nové huti, jaká byla obrovská nejistota kolem toho, jestli to vůbec někdo koupí. Jak bylo strašně těžké odhadnout, jestli vůbec najdeme někoho, kdo bude schopen to provozovat. Takže tady se mluví o tom, že prostě něco má automaticky hodnotu. Není to tak. Tehdy byla obrovská nejistota, že ta naše obrovská aktiva jsou strašně nevýkonná a nebylo vůbec jisté, jestli se jich někdo ujme. A taky víte, jak dopadlo Poldi Kladno a podobně.

Takže já to říkám jenom proto, že když tady říkám, že celá řada závěrů té komise jsou zjednodušená, tak tady nemá cenu říkat, nesouhlasím, nebo tady se nedobereme ničeho. Proto já mám takový požadavek. Já bych si přál, aby byla vyhotovena revize, jakási analýza té zprávy, třeba Ústavem státu a práva, a abychom dostali odpověď na ten spor, který tady vedeme. Aby se prostě řeklo, kdo z nás má pravdu kolem toho, co se stalo roku 1990, a aby to bylo jednoznačně zodpovězeno někým, kdo stojí takto mimo. Myslím si, že je to často právní spor a my ho tady dneska nedotáhneme do konce. Takže já říkám za sebe, já bych si přál revizi toho, co bylo napsáno, trvám na tom, že v některých těch bodech si myslím, že nás ty závěry té komise zavádějí, anebo dokonce vytváření ta očekávání, která jsou nebezpečná, protože zase si bude někdo myslet, že tohle je něco, s čím se dá do budoucna počítat a já tvrdím, že tudy cesta nevede.

Když chceme něco udělat, tak to musí být reálné a realistické, a proto tedy já vlastně nemohu souhlasit s tím, k čemu ta zpráva vybízí, protože si myslím, že v řadě ohledů vlastně toho čtenáře mate. A to neříkám teď, že bych nějak obviňoval členy komise, myslím si, že dělali, co mohli, je mi to líto, ale já prostě trvám na těch výhradách, které mám a přál bych si, abychom dostali odpovědi, které budou přesnější, a aby byla provedena revizní analýza, která na ty otázky, které já jsem vznesl a které stavím jinak, aby na ně bylo odpovězeno.