Tento týden jsem se v rámci akce „Férová práce“ zúčastnila kontroly Státního úřadu inspekce práce v podnicích. Návštěva Inspekce práce v této společnosti nebyla náhodná, stejně jako nebyla náhodná v případě dalších desítek firem, které inspektoři již navštívili v minulých týdnech. Kontroly vycházejí z konkrétních podnětů porušování zákoníku práce, které tento úřad dostává.

Právě až moje osobní účast na sebe však strhla výraznou mediální pozornost. Zaznamenala jsem tak v podstatě dvě věci: vlnu nenávistných komentářů – zejména ze strany pravicových politiků – a také vlnu pochvalných soukromých zpráv, které jsem dostala do e-mailu i do soukromých zpráv na Facebooku. Na kritiku i osobní urážky jsem zvyklá, vlna dalších podnětů mě však utvrzuje v přesvědčení, že svou práci děláme dobře.

Lidé si nejčastěji stěžují na to, že se neeviduje pracovní doba. Toto konání není žádný administrativní šotek, ale naprosto cynická snaha některých zaměstnavatelů obejít zákoník práce. Vyždímat z lidí více práce za méně peněz. Platí jednoduchá rovnice: pokud se pracovní doba řádně neeviduje, zaměstnanec nedostane takovou mzdu, jakou by si zasloužil. Dostane zkrátka méně. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale takhle to prostě nejde.

Senátorka za ODS Miroslava Němcová v této souvislosti říká, že je to „neskousnutelný případ toho, jak zachází státní moc s lidmi, kteří zaměstnávají jiné, odvádí daně našemu státu, podílí se na tom, abychom se v době po covidu ekonomicky zmátořili“. Její snaha vytlouct z celé akce politické a mediální body je přitom přinejmenším stejně cynická, jako je cynický přístup oněch zaměstnavatelů, kteří lidem neplatí za skutečně odvedenou práci.