Přestože mám vůči maturitám své výhrady, jsem ochotný se smířit s jejich existencí. Považuji je sice za přežitek pocházející z konce 18. století, kdy byl v Prusku stanoven Abiturreglement, tedy předpis o maturitě, který následně v průběhu 19. století převzalo Rakousko-Uhersko, ale dobrá, dejme tomu, že se bez „zkoušky dospělosti“ neobejdeme. Mám o jejím smyslu své pochybnosti, když se dívám na státy se srovnatelnými či lepšími výsledky v oblasti vzdělání, kde obdobnou zkoušku nikdy nezavedli, ale budiž, je to tradice a na tu my si potrpíme. („A toho, kdo onu zkoušku nezvládne, budeme považovat za nedospělého nedouka. Protože my jsme ji zvládli a za nás ta zkouška měla ještě vážnost, nedali ji každému. Jo za nás, to bývaly maturity, to by ta dnešní zhýčkaná mládež zírala,“ dodává leckterý internetový diskutující.)

Co však přijmout nedokážu, je změna zavedená v roce 2011, kdy byla ministerstvem školství ke stávající profilové části organizované školou přidána společná zkouška z češtiny a povinně volitelného předmětu. Realizace tohoto projektu byla žalostná. Pochybení v prvních ročnících státních maturit byla natolik závažná, že došlo k odvolání ředitele CERMATu. Tento nově založený úřad (původně Centrum pro reformu maturit, nyní Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání) každý rok daňové poplatníky stojí okolo 200 milionů korun, jím zajišťovaná příprava státní maturity se táhla 13 let a byla při ní propálena astronomická částka 1,4 miliardy korun. Každoroční náklady na uspořádání státní maturity jsou přemrštěné, například na Slovensku příprava srovnatelné zkoušky stojí několikanásobně méně.

Tyto obrovské prostředky byly vynaloženy ze tří hlavních důvodů: aby maturita opět získala na vážnosti a užitečnosti, aby nahradila přijímací zkoušky na vysokou školu a aby existovalo srovnání mezi jednotlivými školami.