Možná jste si toho už ve virtuálním internetovém světě také všimli. Herec a principál Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský má problém. Hlavní sponzor jeho divadla, firma Mountfield vlastněná Číňany, mu neprodloužila sponzorskou smlouvu. Pan Hrušínský to dává do souvislosti s tím, že veřejně kritizuje prezidenta Zemana kvůli jeho pročínským postojům. A upozorňuje na to, že kvůli svým sponzorům, veřejným i soukromým, se začíná bát otevřeně mluvit o politice více umělců.

Ať už tento konkrétní případ má pozadí, o jakém mluví pan Hrušínský, nebo je to shoda náhod, upozornil na závažný fenomén. Kdo platí, ten rozhoduje. A to platí i v kultuře závislé na dotacích a donátorech.

Tak tomu bylo vždy. Karel IV. by mistrovi Theodorikovi nezaplatil obrazy, které by si předtím neobjednal, a nelíbily se mu. Biskup, objednávající u Bacha varhaní díla, také určil žánr. Jistě, byli donátoři moudří i hloupí, velkorysí i úzkoprsí, racionální i marniví. S vývojem společnosti od absolutismu k demokratické kapitalistické společnosti však donátorů a objednatelů přibývalo. Už to nebyli jen feudálové a preláti, přibyli bohatí měšťané, podnikatelé, vlastenecké spolky i sportovní jednoty. Postupně si nějaký ten kousek užitného umění, koupi knihy, návštěvu divadla, výstavy, později kina mohl dovolit leckdo. Už nebyl jen oligopol zadavatelů. Objevilo se jich postupně mnoho a konzumentů taky. Vybírat si mohl zákazník, ale i umělec. Levicový avantgardista prostě nepracoval pro arcibiskupství nebo pana továrníka, ti si od něj ani nic objednat nechtěli. Svůj k svému.

Tento stav velmi svobodné kultury trval od vrcholu Národního obrození až po první republiku.

Za komunismu jsme tu měli nejen cenzuru a systém povolování kulturních představení, ale i monopol objednatele. Do všeho mluvil stát, respektive komunistické strana. Někteří umělci se komunistickému režimu doslova prostituovali, většina s ním však hrála jakousi variantu hry na kočku a na myš spojenou s povinným „zrnkem kadidla“ na komunistický oltář.

Po roce 1989 veškerá tvrdá omezení kultury padla. A systém dotací, grantů a podobně se ještě nestačil vyvinout. A kolik vznikalo kulturních děl, kolik nových hudebních klubů, kolik jen vzniklo nakladatelství a vyšlo knih! Najednou byli umělci závislí jen na svých divácích – zákaznících. Druhá strana svobody byla zodpovědnost za sebe sama. Objevila se po mnoha letech i poloprázdná divadla – na nějaké narážky mezi řádky na politickou situaci už do nich nebylo třeba chodit. Kritizovat se mohlo otevřeně v novinách i v televizi. Někteří umělci to na trhu zvládli sami jiní ne. Časem proto přibyly granty, dotace. Přibylo však i závislosti, uvědomované si nebo ne.

A co s tím máme dělat? Musíme se snažit, aby zde nebylo jen několik soukromých oligopolů, ale pestrá vrstva malých a drobných firem, spolků a dalších subjektů. Jedině v této pestré směsi zadavatelů může prosperovat opravdu svobodná kultura.

Pokud je jen erár a několik oligopolů, svoboda mizí.