Ve srovnání s vývojem Československé republiky po první světové válce a Německa po druhé světové válce, byl však vývoj České republiky po roce 1989 přímo katastrofální. Je jisté, že stát byl špatně veden a nejasný je jen poměr zlých úmyslů a hlouposti, které se na tom podílely. Výsledkem je, že již čtvrt století upadá národní hospodářství, ale i ušlechtilé dovednosti a školství a naopak lhaní a oblbování občanů se rozvinulo znamenitě a tak se nenapravilo ani to, co se projevilo jako nepochybná špatnost, ba naopak, pachatelé nepravostí byli znovu a znovu voleni. Je to možné jen proto, že občané jsou trvale udržováni v nevědomosti.
Přečtěte si, na co máte nárok, a žádejte, aby to politici obstarali.

Od řízeného úpadku hospodářství ke ztrátě bezpečnosti

Po listopadu 1989 byli v občanské společnosti rozptýleni nadšenci, kteří politiku považovali za službu, ale o hodně více bylo těch, kteří chtěli moc a výhody a za nimi bylo temné pozadí, připravené jejich pokleslosti využít. Nadšenci byli potlačeni a o udržování škůdců v pozicích se potom již stále staral stranický systém. Základem stranických kádrů byli zločinci a hlupáci. Zločinci se nejprve zaměřili na národní majetek a po jeho rozkradení začali vytěžovat běžné obyvatele. Hlupáci, většinou mající trochu sociálního cítění, nebyli schopni jim v tom účinně bránit, protože pochopit včas metody použité škodiči bylo pro ně složité. Škodiči dokonce dokázali přimět nechápající hlupáky ke spolupráci.

Do nedávna byly hlavním problémem polistopadového vývoje peníze. Typickou chybou bylo, že zlodějské osobní zisky jednotlivců a zisky celých skupin byly doprovázeny poskytováním obrovských výhod pro zahraničí a zatlačením republiky do role vysávané kolonie. Tento stav podstatně snižoval příjmy většiny občanů, ale nebyl přímou existenční hrozbou. To se změnilo po vyprovokování ukrajinsjké krize, vystupňování snahy vyvolat válku s Ruskem a nedostatečné reakci na migrační krizi.. Při této příležitosti se ukázalo, jak moudré bylo odporovat zřízení vojenských základen u nás, a při troše píle a soudnosti jsme se pomocí internetu mohli přesvědčit, že Putinova popularita v Rusku a uznání ve světě jsou výsledkem jeho dobré práce užitečné i pro nás a že sankce proti Rusku jsou pro nás škodlivé.

Prubířským kamenem na trochu jiné třídění politiků se ukázala být migrační krize. Jen těm hloupým nebo neznalým může vyjít jiné řešení, než australský postoj vůči migrantům a radikální odmítnutí tureckého vydírání. A s tím souhlasí i někteří škodiči, hlavně ti, kteří nechtějí zbytek života ztrávit v exotické cizině.

Vyvstala otázka připomínající formulaci ze zpráv černé kroniky. Totiž, zda vyhovování devastačním požadavkům degenerované merkelovité EU je slučitelné se životem.

Shrnul bych to tak, že zatímco štvaní proti Rusku a povolnost vůči migrantům stačí jednoduše radikálně odmítnout, tak na nápravě škod napáchaných během posledních dvaceti šesti let je nutné vytrvale a se vším důmyslem pracovat. Začít musíme vysvětlením toho, co bylo a je stále utajováno a potom uvést, co se s tím dá dělat.

Zřizování kolonie Česká republika

O osudu národního hospodářství po roce 1989 rozhodli ti, kteří se vydávali za ekonomy, ale nebyli ani schopni domyslet, jaké následky budou mít jejich rozhodnutí, nebo měli nepoctivý záměr. Základní chybou byla špatná a lživě zdůvodňovaná privatizace a s tím souvisící zánik výrobních kapacit. Dílo zkázy dovršila  výhradní orientace na vývoz v kombinaci s katastrofální měnovou politikou a ztrátou hospodářské soběstačnosti. K tomu se přidalo špatné vyjednávání při vstupu do EU. To všechno doprovázela hloupá mzdová politika, kde se asi schválně zapomnělo na kompenzaci během privatizace zanikajících státních dotací životních potřeb a služeb. Tím jsme se dostali do stavu, který v podstatě trvá dodnes. To všechno zavedli čeští politici, jako kdyby byli ve službách zahraničí. Opozice nefungovala správně, a osamělé kritické hlasy byly ignorovány. Levně koupená media stála neochvějně na špatné straně. Dvacet šest špatných let je příliš dlouhá doba na to, aby se takové zacházení se státem a národem dalo omluvit.

Také propad hrubého národního produktu byl důsledkem chyb vedení státu.

Po zavedení směnitelnosti české koruny za marky a dolary byl poměr směnného kurzu ke kurzu stejné kupní síly vůči Německu a Rakousku asi 3.5 ku jedné, takže k vyrovnané bilanci zahraničního obchodu by bylo potřeba vyvézt více než trojnásobnou hodnotu, než se dovezla. Takzvaní odborníci to nepřiznávali a politici už vůbec ne.

V tu dobu jsme ztratili většinu národního majetku, když se cestou kuponové a občejné zlodějské privatizace dostal do rukou zahraničních i domácích spekulantů tak, že při daném kurzu a zastaralých „účetních cenách“ to přineslo méně než šestinu jeho skutečné hodnoty a i ta se často zadrhla za prsty. Vrcholem hlouposti byla privatizace bank, za kterou jsme nabyvatelům ještě bohatě zaplatili. Faktickým, ale nestíhaným zločinem byla privatizace ložisek surovin, energetiky, vody a statních služeb. Chapadla se sápou na zbytek státní dráhy a poštu.

Velmi závažným následkem takové „privatizace“ průmyslu, a také chybné orientce národního hospodářství, byla ztráta výrobních závodů a mnoha produkcí s vysokou přidanou hodnotou, a to vedlo k propadu hrubého národního produktu vztaženého na jednoho obyvatele na úroveň asi 65% oproti vyspělým průmyslovým státům, ke kterým Československo patřilo. Tento propad dále přetrvává a přináší stále narůstající ztráty.

Mezitím pokračuje zničující politika velmi slabé koruny bez ohledu na zřejmou nevhodnost a navíc byla ještě zhoršena, v rozporu se zákonem o ČNB, intervencí ČNB.

Počáteční velmi špatný směnný kurz české koruny se, ponechán působení trhu, docela pomalu, ale přece, přibližoval ke kurzu stejné kupní síly. Hodnota poměru těchto kurzů klesala z 3.5 v roce 1995 postupně na, například, 1.85 v roce 2004 a 1.35 v roce 2013. Během těchto 18 let byla vyvezena hodnota asi 32 bilionů Kč, ale dostali jsme za to jen hodnotu o 14 bilionů Kč menší. To je ztráta 1 milion 400 tisíc Kč na každého obyvatele během 216 měsíců, to by bylo  pro každého občana zhruba 6 400 Kč měsíčně, kdyby převážně neskončily na kontech v zahraničí. Je to jedna z hlavních příčin rozdílu mezi příjmy u nás a za západní a jižní hranicí.

Na konci roku 2013 byl kurz stejné kupní síly asi 18 Kč za jedno euro a směnný kurs se blížil 24.3 Kč za euro. To bylo pro zahraničí stále velmi příznivé, ale méně, než dříve. A tak mu přišla na pomoc Rada ČNB. V listopadu 2013 v rozporu se zákonem o ČNB násilnými intervencemi v řádu stovek miliard Kč odchýlila směnný kurs v neprospěch koruny a vyhlásila závazek, že bude držen dlouhodobě na 27 Kč za euro. Měnový vývoj tak vrátila asi o šest let zpět, zvýšila a zafixovala tok ztrát. Prezident Zeman, ač vyzýván, nevyužil své pravomoci a neodvolal nikoho pro porušení zákona o ČNB, který takové jednání výslovně zakazuje. Ministr Babiš, odpovědný za finance, nepodal trestní oznámení ve věci porušení zákona.

Intervence ČNB nevyvolaly Singerem ohlašované změny, ale projevily se v zahraničním obchodě jako sleva o asi 10% pro platící v eurech, která dále rostla vlivem záměrného znehodnocování eura centrální bankou EU. Jen v roce 2014 tak vinou intervencí byla bilance zahraničního obchodu při vyvezené hodnotě 3.6 bilionu Kč poškozena ve směnném kursu o asi 400 miliard Kč, což odpovídá hodnotě 267 miliard Kč v kurzu stejné kupní síly. Klesla i hodnota důchodů a sociálních dávek a úspor občanů v poměru, který závisel na tom, kde a za co bylo placeno.

Je třeba upozornit, že i před intervencemi byla koruna podhodnocená, a proto neměla o lži opřená intervence žádné oprávnění a nemohla přinést proklamované výsledky. Zisk přináší jen pro zahraničí, české straně přináší pouze ztráty a náklady na její provádění. Odhaduje se, že bylo emitováno, a nákupem pochybných dluhopisů umrtveno, do dubna 2016 asi 530 miliard Kč.

Následky špatné měnové politiky

V roce 2015 dosáhl objem vývozu 3.9 bilionu Kč a při poměru  směnného kurzu k paritnímu kurzu 1.5 se z toho ztrácelo 33,3% hodnoty, tedy 1.30 bilionu Kč za celý rok. Bez intervencí ČNB by byl poměr kurzů nejméně o 10% lepší - asi 1.35. Možná i menší, když bychom započítali znehodnocování eura. Roční ztráta při tomto lepším, ale stále špatném kurzu by byla zhruba 1 bilion Kč. Samotná intervence nás tedy v roce 2015 připravila o 300 miliard Kč. Objem vývozu byl zlevněním ovlivněn tak, že vzrostl o několik procent (až 5%). Ovšem za 105% vyvezených hodnot jsme dostali zhruba o 5% eur méně, než předtím za původních 100%. Vydávat to za úspěch je drzost. Vyrábět více a dostávat za to méně, nepřináší stěstí.

Pro představu, kolik je to 300 miliard Kč, uveďme, že to je skoro tolik, kolik se vyplatí na všechny důchody za rok, nebo kolik stojí financování veřejného zdravotnictví za rok, nebo kolik by stálo zvýšení všech platů o 5 tisíc Kč měsíčně při současném zvýšení důchodů o 3 tisíce Kč měsíčně po dobu jenoho roku.

Důsledky chybné mzdové politiky

Znehodnocení koruny nebylo nikomu kompenzováno a pokud jsou zvyšovány některé mzdy, je to z důvodu jejich trvalého zaostávání a nedostatku kvalifikovaných zaměstnanců a ne kvůli podvracení koruny ze strany ČNB.

Chybná politika nízké ceny práce poškozovala občany ČR trvale a intervence ČNB tento stav jen ještě zhoršila. Mzdy se nedají zvýšením o několik procent dostat na úroveň odpovídající produktivitě práce, protože u běžných zaměstnanců by je bylo třeba zvýšit o 50%, a to by se ještě musely uplatnit v plné kupní síle, což se nikomu nemůže podařit. Nedostatečná výše mzdy se ovšem netýká platů bankéřů, právníků, manažerů a některých zvláštních profesí, kterým bylo umožněno, aby si určili platy podle své chuti. Dále uvedený rozbor však tyto vysoké platy zkreslují tak, že situace v oblasti nižších mezd je ještě horší, než z rozboru vyplývá. Při normální diferenciaci mezd nedochází k tomu, aby medián mezd byl o 20% nižší, než průměrná mzda.

Rozbor opřeme o názorné srovnání s Německem. Tam odchází dost velká část naší produkce a dovozce ji tam může prodat s tím, že v její ceně jsou zahrnuty v Německu obvyklé mzdové náklady na její pořízení. Německý majitel „české“ firmy tedy inkasuje od kupců i tyto peníze ve výši v cizině obvyklé, ale vyplatí českým zaměstnancům jen nízkou českou mzdu a rozdíl si ponechá, respektive zvýší jím zisk firmy a tyto peníze se stanou součástí balíku dividend ve výši asi 450 miliard Kč, které během roku z ČR odejdou do zahraničí, jako zisk navíc. To však není jediná příčina rozdílu českých a německých mezd.

Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele ČR trochu roste, ale, z výše uvedených důvodů, stále zaostává asi na dvou třetinách HDP občana v Německu nebo Rakousku a v dalších vyspělých evropských státech. Není to neschopností a leností našich spoluobčanů, ale přetrvávajícím vlivem špatné národohospodářské politiky, chybné transformace ekonomiky a přistoupením na zemi poškozující podmínky vstupu do EU. Musíme ale uznat, že při HDP na hlavu na úrovni kolem 65% HDP na hlavu v Německu, také průměrná mzda může být v ČR úměrně tomu nižší, ovšem budeme-li ji počítat v kurzu stejné kupní síly.

Srovnání průměrných mezd v ČR a v Německu (údaje z roku 2014, již po intervencích ČNB)

Tak například, v roce 2014 byla v Německu průměrná mzda 3450 euro, což je při tehdejší paritě kupní síly 18 Kč za euro 62100 Kč. Průměrná mzda v ČR v roce 2014 byla 25 686 Kč, což je 41% přepočítané německé mzdy, místo tehdejší produktivitě odpovídajících 63% německé mzdy, což by bylo 1.54 x více, to jest 39 469 Kč. To znamená, že celých 35 % mzdy odpovídající produktivitě zůstalo zaměstnavatelům jako bezdůvodný zisk. A těch chybějících 13 783 Kč z namená, že vyplácené mzdy by měly být více než o polovinu vyšší, přesněji o 53.7%. Je zřejmé, že takto zvýšené mzdy by znamenaly podstatné zvýšení odvodů na zdravotní i sociální pojištění. To by zcela odstranilo problém nedostatečného financování zdravotnictví a mohly by být vypláceny mnohem důstojnější důchody a sociální dávky.

Co udělat, aby ČNB byla konečně českou národní bankou

Handrkováním kolem malých úprav platů učitelek a učitelů, a doprošováním u podnikatelů o zvýšení ostudné minimální mzdy, se s problémem nízké ceny práce dost rychle a dostatečně nepohne. Je třeba, aby ČNB nekupovala dluhopisy a neničila kurz, ale půjčila peníze státu na rozjezd zvyšování platů ve sféře státního vlivu a zahájilo se tak narovnávání mzdových poměrů. Tím by se poprvé projevila jako česká národní banka. Těch několik skutečných ekonomů, kteří by na tomto projektu museli pracovat, by se snad našlo. Je mezi čtenáři někdo, komu by o desítky procent zvýšený příjem nebyl vhod? Nelíbilo by se to jen majitelům republiky, kteří Vaše peníze posílají na svá konta v zahraničí. Pro vaši informaci: úhrn všech mezd v ČR byl v roce 2014 asi 1200 miliard Kč. Vyplaceno ale mělo být asi o polovinu více, to je o 600 miliard Kč. Jak vidíte, není to daleko od několika set miliard Kč stažených do zahraničí jako dividendy, které kdosi inkasuje, aniž by cokoliv udělal, nebo riskoval.

Ještě byste měli vědět, že ty nehorázné dividendy mohou být vysávány také proto, že zisk firem není patřičně zdaněn, jako v lépe vedených státech. A to je proto, že ČSSD přistoupila na Babišův střetem zájmů ovlivněný požadavek, nepřipustit progresivní zdanění. Asi si to ani neuměli spočítat a projednat to s Babišem. Možná by pochopil, že v naší situaci to zdanění je nutné. Peníze na zvýšení platů a mezd, jak vidíte, jsou buď v těch bezdůvodných dividendách, nebo v Babišově pokladně, když zisky spravedlivě zdaní.

Naše dobré pocity by se měly opírat nejen o kupní sílu našich příjmů, ale také o hodnoty, které zůstanou v republice

Probrali jsme dva důvody, proč jsou mzdy malé, každý způsobuje redukci kupní síly příjmů asi na dvě třetiny a výsledek je 44 % odměny za 100 % vynaloženého úsilí. Ale skutečnost je ještě horší. Až doteď jsme počítali, že převádíme koruny a eura tam i zpět v kurzu stejné kupní síly. To neplatí, když plat vyplacený v korunách zcela, nebo zčásti, vyměníme ve směnném kurzu za eura. Hodnota nákupu placeného v eurech bude menší v poměru aktuálního kurzu stejné kupní síly ke kurzu směnnému. Nikdo nemůže využít celý svůj příjem v rámci jeho kupní síly doma, podílí se, více či méně, na ztrátách, které vznikají při obchodním styku se zahraničím. Kurzovou ztrátou je zatížen nákup čehokoliv, co bylo dovezeno z eurozóny.

Ale nejde jen o platy, ale také o to, co nám poskytuje stát. Zhruba 80 % naší produkce odchází za hranice a její hodnota se vrací zredukována v poměru obou kurzů.  Jde o velké ztráty, protože hodnota národního produktu, kterého se to týká, se pohybuje kolem 4 bilionů Kč za rok, zatímco, například, úhrn všech mezd je jen 1.2 biliónu Kč. I jen počáteční zhoršení poměru kurzů o 10 %, způsobené intervencemi ČNB, znamenalo kurzovou ztrátu stovek miliard Kč za rok, a to je jen další zvýšení celé dlouhodobé kurzové ztráty, která ochuzuje stát jako celek a postihuje občany přímo i nepřímo. Nemusíme sledovat každou obchodní transakci, ale víme s jistotou, že teď se vrací ze zahraničí jen dvě třetiny hodnoty, která tam odešla, letos tak přijdou různé součásti státu o 1 bilion 300 miliard Kč a velká část z toho by učinila náš stát bohatším.

Přečetli jste si, na co máte nárok, a žádejte, aby to politici obstarali.

Možná teď víte více o tom, co by se mohlo a mělo dělat a můžete žádat, aby to politici obstarali. Podobně se dají probrat i jiné důležité oblasti, i když nejsou tak populární, jako peníze. Nejtěžší bude, jak dostat na rozhodující místa moudré politiky dobré vůle, kteří by na nápravě pracovali. Od těch zastupitelů, které vybírají politické strany, se toho nedočkáme. A pojednání o tom, jak lépe provozovat politiku, se do tohoto článku nevejde. Ale i podle starého způsobu zvolené a instalované politiky můžete žádat, aby obstarali, na co máte nárok. I mezi ně se mohl dostat někdo dobrý a ti ostatní aspoň předvedou, co jsou zač.