Jelikož jsem do včelaření zasvěcen nikdy nebyl, učil jsem se vše sám a za pochodu. Zkušených včelařů jsem se ptal, ale každý měl svůj způsob včelaření a z toho vyplývaly i jejich rady.

I já mám nyní svůj způsob včelaření, avšak deset let jsem nezažíval, co nyní, poslední roky. Nikdy jsem neměl žádný úhyn přes zimu, až poslední rok jsem zaznamenal výjimku. Začalo to plíživě – v posledních dvou letech ostatní včelaři popisovali, že jim odešlo mnoho včel, připisovali to varoáze – nemoci včel způsobené roztoči. Mně nikdy včelstva neuhynula a to ani na varoázu, i když ji mám a byla tam i před rokem 2008. V roce 2007 proběhla kalamita varoázy a úhyny na ní byly velké, od těch dob se však situace stabilizovala a včely spolu s léčbou se s varoázou celkem vyrovnávají.

Úhyny v posledních letech však nejsou o této nemoci. Včely hynou po statisících a všude, což není normální. Hlavní příčina jsou postřiky, ty se enormně zvýšily. Některé látky jsou tak nebezpečné, že je EU již zakázala a dojíždějí fakticky na „výjimku“. Následující roky již nebudou moci být použity a musí být nahrazeny jinak (obávám se, že podobně).

Další příčinou je Nosema ceranae, houba, jejíž výtrusy v kombinaci s kontaminací insekticidy způsobí smrt včelám v úlu. Studie hovoří o tom, že normálně houba úhyny celých včelstev nezpůsobuje, avšak v kombinaci se zamořenou krajinou je smrtící.

Třetí příčina, když už včely překonají varoázu, Nosemu, postřiky a „nějak“ přežijí, je, že krajina kolem úlů neobsahuje včelí pastvu. To se děje prakticky všude, protože krom řepky a lípy naše krajina ohledně biodiverzity neposkytuje včelám vůbec nic, je plná anglických trávníků nebo mrtvých polí bez života. Kde jsou květné louky, bodláky, bylinky, remízky, sady starých dřevin a odrůd, které sice nemají takové výnosy, ale odolají chorobám tak, že nemusí být chemicky ošetřeny a přesto plodí?

Pokud bude pestrá krajina, bude v ní život. A nakonec i ta voda se tam zasákne, protože vše se vším souvisí.

Jiří Müller