Pokud se podíváme na filmy z 60. let, povšimneme si, jak často se v nich objevuje téma nedostupného bydlení. A pokud si otevřeme kterékoliv dnešní noviny, dočteme se o podobném problému. Nedostatek bytů, který způsobuje růst cen bydlení do té míry, že pořízení vlastního bydlení je pro většinu Pražanů nedostupnou záležitostí. Nelze si tedy nepoložit otázku, kam jsme vlastně od výstavby prvního panelového domu v Praze v polovině 50. let pokročili.

Panelová sídliště se stala určitým fenoménem řešení bytové potřeby v době budování socialismu. Přestože se v 90. letech staly častými terči posměchu, například Václav Havel je označil za králíkárny nebo Olga Sommerová údajně k označení jejich obyvatel užila sousloví „to co tam žije”, lidé si je oblíbili. Panelové domy jim nabídly komfortní bydlení, samotná sídliště pak vybavenost, se kterou se současná, nově budovaná sídliště nemohou rovnat. Předně ale, lidé toto bydlení získali za dostupných podmínek, zpravidla jako družstevní či podnikové bydlení, tedy za podmínky, že vytrvali ve frontě na pořadníku. Nyní tak v panelových sídlištích žije ve dvou set tisících bytů asi půl milionu obyvatel Prahy, což rozhodně není málo.

V souvislosti s pádem komunismu v roce 1989 ale budování sídlišť kolem Prahy neustalo. Jen se změnila jejich filozofie. Rozmohla se výstavba tzv. satelitních městeček kolem Prahy, které dodnes vynikají nedostatečnou infrastrukturou. Lépe pak vycházejí tzv. novodobé paneláky, bytové projekty, které myšlenkově na paneláková sídliště navazují. Problém s nedostatkem bydlení ale zůstal.

Hnutí SPD vnímá nedostupnost bydlení jako jeden z nejpalčivějších problémů dnešních rodin. Proto podpořilo změnu stavebního zákona, která má zrychlit a zefektivnit povolování nové výstavby. Jako jednu z cest řešení bytové krize vidíme podporu družstevního bydlení, ve spolupráci s obcí, developerem a družstvem. Stát by poté měl na tyto družstevní byty poskytnout výhodné financování, jakousi obdobu novomanželských půjček, a obce by měly dohlédnout, aby na tyto byty dosáhli jenom ti, kteří splňují určitý profil. Například čistý trestní rejstřík nebo potřebnost prokázanou nevlastněním jiné nemovitosti, aby se předešlo kupčení a spekulacím s touto státem podporovanou výstavbou.

Pražský magistrát a městské části by si zároveň měly sáhnout do svého svědomí, jak doposud hospodařily se svým bytovým fondem. Mnohdy se stal předmětem pochybných privatizací, jindy zase politikaření. Naposledy se předvedl pražský primátor Hřib, když zčista jasna objevil volné bytové kapacity, které nabídl Afghánskkým „tlumočníkům”, nebo radnice Prahy 10, která přiděluje bydlení za velmi podivných okolností nepřizpůsobivým z celé republiky. Myslí se tu na vše možné, jen ne na potřeby těch, kteří stabilní bydlení potřebují nejvíce: rodiny s dětmi, v druhé řadě pak penzisté.

Bydlení je jednou ze základním lidských potřeb, nelze je vnímat jako investici. Stát a obce by proto měly využít svých kapacit, aby lidem umožnily stavět a bydlet. Po letech se ukazuje, že bydlení není statek, který vyřeší trh. Respektive řešit ho může, ale s velmi neuspokojivými výsledky. Ne nadarmo se říká, že je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat. Své zkušenosti s tím mají předně ti, kteří žádné jiné bydlení nevlastní a jsou tak odkázáni na trh nájemního bydlení, na smlouvu určitou, rok od roku prodlužovanou. Takto mohou bydlet studenti, kteří se během jednoho odpoledne se svým ruksakem přesunou do jiného bydlení, když je třeba. Nikoliv však rodina s dětmi, která má v místě bydliště svého pediatra, školku, kroužky a která potřebuje alespoň trochu životní jistoty v podobě dostupného bydlení, ze kterého jim nebude hrozit vystěhování z roku na rok.

Josef Nerušil
lídr pražské kandidátky SPD
Více ZDE

(psáno pro Pražský deník)