Symbolicky, hrozivé číslo 22 479, nám právě na výročí 17. listopadu bohužel připomnělo hodně důležitou věc. To, že více svobody není to samé jako anarchie, a malý stát není to samé jako stát nefunkční.

Nekvalitní práce institucí našeho státu v kombinací s rostoucím populismem vrcholové politiky (obé zřejmě bránilo minulé vládě v provádění aspoň trochu lepších pandemických rozhodnutí) způsobily, že počty nakažených dosáhly nového rekordu. Počty denních mrtvých rostou k trojciferným hodnotám a stav se nestabilizuje, ale zhoršuje. Není obtížné dohlédnout, jaká obrovská tragédie naši zemi v dalších týdnech čeká.

Je neuvěřitelné, že situace se vlastně opakuje. Skoro úplně přesně. Kombinace mnohem více nakažlivého viru, malé proočkovanosti či v čase klesající účinnosti protilátek vede i přes to, že část populace je docela dobře před nákazou (či lépe jejími nejhoršími důsledky) chráněna, k situaci opravdu katastrofální.

Týdny trvající neproduktivní diskuse o tom co neudělat, vedoucí k de facto nulové reakci na zjevné zhoršování, nás bude stát jistě mnoho set, snad ne tisíců životů. A skoro už ani nevěřím, že to přivede mnohem více lidí k pochopení, že potřebujeme mnohem kvalitnější fungování státních institucí a větší tlak veřejnosti nato, aby populismus ve vrcholové politice nebyl převládajícím modelem rozhodování.