V textu skvělého ekonoma Daniela Municha, popisujícího náš debakl v souboji s pandemií, padlo zajímavé srovnání: Česká vláda, a s ní i společnost, bojují s COVID-19 jako Jan Lucemburský u Kresčaku – srdnatě, ale naslepo.... Není to důkaz statečnosti, ale neschopnosti.

Napadlo mne tedy následující, při čtení přiložené zprávy. Pokud bych na vteřinu připustil, že naší vládě (a státním orgánům) opravdu záleží na tom, abychom v souboji s předraženými mobilními službami uspěli, pak bojují srdnatě a naslepo a s mizerným výsledkem.

Představa, že vytvoření dalšího "státního" srovnávacího portálu (k nesčetně lépe či hůře fungujícím, co již existují) vyvolává dojem, že si buďto nikdo nevšiml, že žijeme v 21. století a nebo si z lidí dělá srandu.

Proč se naši tři oligopolisté postupně staly "línými a velmi vykrmenými kocoury", a to za asistence státu, není zas tak obtížné pochopit. Jádro problému není ani v tom, že se na trh nepodařilo státu dostat operátora dalšího, ale v tom, že se stát nepokusil posílit konkurenci třeba tím, že by zásadně zvýšil možnost virtuálních operátorů třeba "dohledem" na férovost velkoobchodních nabídek.

Stát také akceptoval vznik velmi netransparentního trhu, na kterém je nemalá část (obvykle těch nejchudších) znevýhodněna politikou "podpultových" nebo "skupinových nabídek" a tím, že platí vysokou cenu, je vlastně dotuje.

Namísto toho, aby stát reagoval na porovnání, v němž "naše" služby v kontextu EU vypadají drahé (zejména v oblasti dat - při porovnání z roku 2019 jsme byli jednou ze tří nejdražších zemí v EU), opatřeními, které ceny budou tlačit dolů, obvykle se soustředil na zpochybnění srovnání nebo se celou situací snažil "promlčet".

Náš stát selhal nejen v pandemii. Není to tak vidět, ale táhne se to s námi fakt dlouho. Toto je jen jeden z mnoha příkladů. A navíc, jako v tomto případě, si odpovědná instituce z lidí dělá srandu.