Naše energetika, zejména ta zabývající se výrobou elektřiny, uvázla v minulém století. Mezi důvody, proč tomu tak je, patří několik zde panujících mýtů a omylů. Třeba přesvědčení, že „u nás nesvítí slunce a nefouká vítr a tedy to nejde“, že je to drahé, ač fakta dnes mluví o opaku, a že je složité zapojit solární a větrnou energii do naší existující elektrické soustavy.

Někdy v polovině minulé dekády jsme zastavili rozvoj obnovitelných zdrojů s argumentem, že neskutečně špatně nastavený systém, který nás stál desítky miliard a skoro nic nepřinesl, je důkazem, že to nejde (a nikoliv naší neschopnosti). Poté se diskuse o rozvoji energetiky zploštila na skoro nic neřešící „boj“ o stavbu nového jaderného bloku a v tichosti probíhající podporu teplárenství. A jeho bossové došli jen před pár lety k nepochopitelnému závěru, že budoucnost patří uhlí.

Výsledkem nejsou jen chybějící smysluplné strategie, včetně těch, jak využít k modernizaci a dekarbonizaci naší země stovky miliard korun z Evropské unie, ale i data, která nás řadí na periferii moderního světa. A právě těmi se zabývám v textu pro Ekonews. ZDE je jeho první část.