Někdy je i nedohoda správným výsledkem, ale obvykle by mělo být cílem dobrých, odpovědných politiků najít dobrou, vzájemně přijatelnou dohodu.

Zdá se, že takových bylo na summitu velmi málo. Proč?

Zablokovanost části premiérů při ekonomicky málo relevantní diskusi o tom, zda rozpočet má mít 1.00 nebo 1.08% HDP (v českých číslech je 0.1% HDP jen 5 miliard korun), dává smysl jen pro ty, co sází na laciný populismus. Pokud totiž existuje v zásadě shoda na tom, co má Unie dělat, je třeba ji poskytnout k tomu nutné peníze. A boj o setiny procent (i když při velikosti EU jde o mnoho peněz), na rozdíl od nekompromisního tlaku na efektivní využívání peněz, není fakt ani racionální, ani odpovědný.

Stejně nekonstruktivní je sveřepost, s jakou chudší (ale i bohatší země, jako jsme my) nekompromisně nárokují peníze těch ostatních. A často přítoky penězi zacházejí ostudně.

Náš premiér se přitom tváří tak trochu jako pozorovatel jednání, ne jako jeho aktér. Přitom má podstatnou roli, jako jeden z 27 lidí, kteří musí dohodu posvětit. Nemyslím, že tomu nemůže pomoci a nemyslím, že dohoda je nedosažitelná. Ale vyloučeno není ani to, že jednání povedou k vážné krizi Unie (třeba i spolu zásluhou našeho premiéra).

O tom, že handrkování o (dnes již) setinách procenta je nedůstojné ambicí Unie, být světovou supervelmocí (k čemuž se většina politiků hlásí), bohužel není pochyb.