Už dlouho nebyla tak populární myšlenka, že lékem na vše možné problémy je regulace cen, nebo aspoň regulace marží. Cesta, kdy stát najme tisíce kontrolorů, a ti budou, "spravedlivě, kompetentně, neustále a nekompromisně" kontrolovat, zda někdo neúčtuje "příliš mnoho", podle mne vede k něčemu, čeho bych se fakt nechtěl dožít (ale co tu již bylo).

Jsem dalek od toho tvrdit, že "trh má vždy pravdu". Transparence na něm má své limity, konkurence není vždy skvělá a náklady pro spotřebitele na "efektivní volbu" jsou někdy příliš vysoké.

Přesto si dovolím prezentovat, či lépe zopakovat svůj dlouhodobý názor:

1. Tam, kde z objektivních důvodů hrozí vznik přirozených monopolů či oligopolů (nejen u mobilní telefonie či distribuce energií), musí stát nastavit a vynucovat nekompromisně pravidla, která sníží pro firmy "mono/oligopolní renty". A to v ideálním případě tak, že regulace sníží ceny pro spotřebitele při zajištění kvalitních služeb/produktů a neomezí ochotu firem provádět efektivní investice. Asi víte, že již roky píši o tom, že našemu státu se v tom nedaří, i když uznávám, že to není snadné.

2. V ostatních případech má kromě požadavku na vysokou transparenci hrát hlavní roli podpora konkurence. Či lépe omezení toho, co ji omezuje. A že toho u nás je. Proto si připlácíme nejen za mobilní telefonii, ale někdy i za bankovní služby či řadu jednotlivých služeb či produktů včetně těch, co stát za naše peníze kupuje v rámci veřejných zakázek.

Jistě, existují situace, které po neformálním, či dokonce formálním zásahu volají. Třeba ve formě mimořádné daně z excesivního zisku (tzv windfall tax). Ale zde neplatí jen "dvakrát měř a jednou řež". Měřit je třeba dokonce mnohem vícekrát, protože pochopení, kde končí zisky, spojené s dočasným zvýšením marží, není vůbec tak jednoduché, jak se zdá.