Situace, jak upozorňuje NKÚ, se přitom nadále zhoršuje, přestože vláda i bezpečnostní složky provádějí cvičení a opatření na zvýšení bezpečnosti. „Zhruba 80 procent lidí neví, kde hledat stálý úkryt, a skoro polovina lidí nevěděla, jak se zachovat při úniku chemických látek,“ tvrdí ve zprávě za rok 2023 NKÚ o připravenosti společnosti na stav bezpečnostní hrozby. Bezpečnostní riziko, při němž je zapotřebí najít úkryt, přitom zdaleka nemusí být spojené jen s útokem cizí mocnosti. Ke zmíněnému úniku chemických látek může dojít například při neodborné manipulaci nebo havárii na hokejovém stadionu, kde se k chlazení ledových ploch běžně používá čpavek.

Za zvlášť kritický NKÚ považuje nedostatek masek, ochranných obleků a čím dál méně trvalých úkrytů. Schovat by se v nich mohlo jen 3,2 procenta obyvatel země, tedy něco málo přes 300 tisíc skoro z 10,7 milionu lidí.

Takový stav věcí je velmi vážný, neměli bychom ale připustit, aby se odpovědnost za něj svalovala pouze na tuto vládu. Bohužel se nyní potýkáme s důsledky dlouhodobého podcenění situace od 90. let minulého století. V období studené války se bezpečnostním opatřením věnovala větší pozornost, avšak po skončení této éry se úroveň připravenosti postupně snížila. Současný neblahý stav světa kolem nás by pro nás všechny ale měl znamenat velmi vysoko zdvižený varovný prst.

Musíme nyní dohnat mnoho z věcí, které se zanedbaly, a asi nemá smysl zabývat se tím, kdo za to může. Je nezbytné, aby Česká republika přijala opatření ke zlepšení své připravenosti na krizové situace a zvýšila informovanost veřejnosti. Nedostatky v bezpečnostní infrastruktuře a nedostatek ochranných pomůcek mohou mít katastrofální důsledky v případě skutečné krize.

Asi to nejjednodušší, co můžeme udělat, je poskytnout občanům informace. Stačí například webové stránky s potřebnými informacemi. Myslím, že ještě naše vláda by mohla nastartovat proces modernizace a inovací vojenského vybavení a vozového parku. Předpokládám, že se jedná o natolik závažné a zásadní celospolečenské téma, že nebude větší problém najít na něm shodu napříč politickými silami koalice i opozice.

Právě téma připravenosti na krizové situace považuji za jedno z těch, u kterých by různice měly jít stranou. Otázkou bude zejména jak se vyrovnat s tím, že na jedné straně je třeba jednat rychle, a na druhé straně splnit všechny podmínky správného, korektního a transparentního zadávání veřejných zakázek.

Ještě důležitější je začít bez předsudků a na racionálním základu diskutovat o tom, zda právě problém zanedbané civilní obrany není řešitelný zavedením nějakého typu „polovojenské,“ respektive branné výchovy. Nikdo snad nemůže myslet vážně, že zavedení branné výchovy by představovalo návrat k neblahým časům před rokem 1989. Úplně mimo veškerou realitu mi potom přijde tvrzení, že branná služba se rovná militarizaci společnosti. To je úplný nesmysl, který devalvuje řešení zásadního tématu na úroveň nedůstojné frašky.

Nepochybuji však, že to zvládneme. Musíme. A musíme se do toho pustit hned dříve než nás nečekaná událost usvědčí z nedbalosti.

Michaela Opltová

Zdroj.