Andrej Babiš, coby premiér, není ovšem ochoten podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, aby donutil prezidenta ke změně jeho rozhodnutí, nesouhlasit se jmenováním Pocheho ministrem. To má v zásadě dvě vysvětlení. Za prvé, že prezident a premiér vědí od zpravodajských služeb něco, co se týká Pocheho a nemohou to veřejně říct. Ale jsou si jisti, že Ústavní soud, pokud by to v režimu utajení bylo sděleno při jednání soudu, by s velkou pravděpodobností přecházející v jistotu rozhodl o potvrzení správnosti prezidentova postupu.

Anebo je to prozaické a oba dva nejvyšší představitelé české exekutivy prostě jen drží spolu, v dobrém i ve zlém. Jisté je, že útočné řeči vůči Zemanovi ze strany části sociálních demokratů (naposledy včera v DVTV místopředseda ČSSD Netolický) mohou ČSSD připravovat o další podporu voličů. Ostatně alternativy, které Zimola nabídl, nejsou vůbec špatné.

Bývalý náměstek ministra zahraničí Lukáš Kaucký, koneckonců je součástí Pocheho zájmové skupiny. Jan Kohout je perfektní znalec mezinárodních vztahů, dlouholetý představitel republiky v Bruselu a dvojnásobný ministr zahraničí v úřednických vládách. Měl jsem sám možnost v Pekingu před více než rokem vidět, jak uznávanou osobností v zahraničí je.

A konečně třetím adeptem podle Zimoly může být státní tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař, kterého do funkce jmenoval Sobotka a který je jednou z mála personální akvizic, která se Sobotkovi opravdu povedla. Jen není jisté, zda si Chmelař bude chtít vyměnit jistotu svého, de facto odborně politického angažmá za nejistotu politické pozice ministra zahraničí.

Zkrátka by bylo dobré, aby sociální demokraté celou kauzu Poche rychle sprovodili ze světa. Alternativy řešení, které se nabízejí jsou více než dobré.