Avšak nestíhatelnost prezidenta u nás má reálný základ. V původním znění Ústavy z roku 1992 jsme měli v čl. 65 odstavec 3): „Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.“

Avšak později se to změnilo. Bohuslav Sobotka a další jeho kolegové tehdy předložili tisk 7 hned na počátku volebního období, ve kterém řešili přímou volbu prezidenta, kde ještě tento návrh nebyl. Sněmovna Sobotkův návrh nahradila projednáváním vládní předlohy s číslem 415, který předložila vláda Petra Nečase do Sněmovny až 29. 6. 2011. Návrh v první řadě zaváděl přímou volbu prezidenta, u níž už tehdy mnozí argumentovali, že je nevhodná. A jaksi ve stínu tohoto hlavního motivu se upravovaly ještě některé další pravomoci, ztížila se tehdy možnost podat ústavní žalobu na prezidenta. Média problematičnost návrhů velkoryse ignorovala.

Na chvilku odbočím od hlavního motivu. V tehdejším období bylo v módě omezování imunity. Pod tlakem nekompetentních novinářů tehdy došlo ke snížení poslanecké imunity. To má zcela opačný efekt, než si mnozí slibovali. Kdo potřebuje imunitu? Jednak opoziční poslanci, aby jim vláda nemohla škodit, když ji kritizují. Přála si tehdy česká veřejnost, aby se opoziční poslanci báli? Přáli si to novináři? Patrně ano. Opozice sice může kritizovat, ale hlasování ovlivní jenom málokdy, protože bývá přehlasována. Avšak překvapivě imunitu mnohem více potřebují poslanci vládní koalice. Zkuste se vžít do rozpoložení vládního poslance, který ví, že vláda prosazuje něco nemravného, vnímá odpovědnost vůči svým voličům a chtěl by hlasovat proti tomu. Jenže se bojí, že na něj klekne předseda jeho strany! Pokud jej chrání silná imunita, možná sebere odvahu postavit se proti takové nemravnosti. A hlas jediného poslance vládní koalice může cela změnit výsledek hlasování. Oslabení imunity tedy nemravně posílilo politické strany proti poslancům, kteří mají svědomí. Přála si tehdy česká veřejnost a média, aby dostávali přednost nemravní politikové před slušnými? Patrně ano.

Zpět k prezidentovi. Při druhém čtení vládní předlohy ve dnech 7. a 9. prosince 2011 předložil poslanec Sobotka své pozměňovací návrhy. A mezi nimi byl také návrh, aby se svrchu uvedený odstavec 3 v článku 65 nahradil tímto zněním: „K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců; nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán.“ A možná k překvapení mnohých, tento pozměňovací návrh byl schválen.

Změnu Ústavy postoupila Sněmovna Senátu a tam se 8. 2. 2012 stal zpravodajem k tisku 262 senátor Jiří Pospíšil. Ve svém projevu uvedl: „… do budoucna by měla imunita prezidenta ztratit onen absolutní charakter a měla by být omezena na dobu výkonu mandátu. Připadá mi toto rozumné.“

Senát změnu Ústavy ve znění schváleném ve Sněmovně schválil kvalifikovanou většinou. Od té doby může být prezident den po skončení mandátu vzat do vazby a trestně stíhán za všechny problematické činy, kterých se dopustil v době, kdy zastával nejvyšší ústavní funkci.

Škoda, že se už tehdy nenašel prostor v našich médiích pro diskusi, ani o přímé volbě, ani o imunitě. V souvislosti s podezřením na to, že se Miloš Zeman dopouští velezrady, je ale nejvyšší čas, aby se naše média vzpamatovala. Například bychom potřebovali veřejně probrat, zda po dobu výkonu funkce neběží promlčecí lhůty. Do té doby, než se nám média probudí, se musíme smířit s prostorem, který nám poskytují sociální sítě.

Jiří Payne