Nezdá se vám to až příliš podezřelé, aby to všechno byla jen hloupá náhoda? Pokud aspoň trochu sledujete personální dění na domácí politické scéně, jistě vám neuniká jeden podstatný moment. Že totiž v podstatě kdykoli je do nějaké významné funkce instalován nový politik, dříve či později, někdy dokonce vzápětí, na něho média vytáhnou ze skříně nějakého toho kostlivce.

Příkladů bych tady mohl jmenovat desítky (od Grossova bytu k tomu Arenbegerovu, špionážní lovestory Nečas-Nagyová, diplomoví králíci ministryně Malé) včetně toho dnes nejviditelnějšího a nejpropíranějšího – Babišův Agrofert, Čapí hnízdo, dotace...

Zastavím se u dvou, které jsou ještě v živě paměti. Když nastoupil na post ministra zdravotnictví Jan Blatný, ještě ten den byl na tiskové konferenci konfrontován se svým podpisem pod peticí Milionu chvilek proti premiéru Babišovi. Jeho následovník, Petr Arenberger, zase čelí podezření ze zatajení miliónových příjmů. Takzvaně alespoň na oko čistý vydržel jen pár týdnů. Co si o tom myslet?

Možností je několik. Může to být samozřejmě všechno pouhopouhá shoda náhod (tomu asi nikdo nevěří). Může jít také o cílený úmysl. Vpustit do politiky na vlivný post vždy někoho se škraloupem a tím ho držet v šachu, resp. v poslušnosti. Nehledě na to, že veškeré diskuze se poté neubírají k řešení problémů samotných, ale problému či problémům toho kterého politika.

Pak by člověk s čistým štítem, resp. s čistou minulostí, neměl absolutně žádný nárok jakkoli se ve vysoké politice angažovat. Z logického důvodu - protože ho do ní nikdo nepustí. Představte si, že by se ministrem stal člověk morálně průzračný jako křišťál, bez neposkvrněné minulosti... Co by si s ním všichni ti rafani s hroudami másla na hlavě asi tak počali? Najednou by vedle sebe měli hráče, který by s nimi odmítal, obrazně řečeno, sdílet společnou šatnu.

Nejobyčejnější, ale dost pravděpodobnou možností, bude, že většina politických stran opustila poctivou personální práci. Na viditelná místa se dostávají lidé, kteří neprošli krok za krokem nižšími veřejnými funkcemi, kde by se jejich případné prohřešky včas projevily. Tyto rychlokvašky se pak stávají cílem zvídavých až senzacechtivých novinářů i politických rivalů až příliš snadno.