V listopadu 1989 jsem pracovala v časopise Věda a technika mládeži (VTM) jako redaktorka pro přírodní vědy a životní prostředí. Časopis patřil do nakladatelství Mladá fronta a jeho vydavatelem byl ÚV SSM. Jako odborný časopis jsme nebyli tak hlídaní jako jiné tiskoviny, a tak u nás v tu dobu vycházelo leccos, co by jinde neprošlo.

Ráno 17. listopadu jsem požádala našeho šéfredaktora Karla Soukupa, jestli bych na akci k uctění památky studenta Opletala mohla jít, „když to spolupořádá naše vedení“. „To zas bude prů.er,“ povzdechl si šéf, neboť za krátkou dobu, co jsem ve VTM působila, za mě chodil na vedení žehlit články o korozi kamenů vlivem znečištěného životního prostředí, o cizorodých látkách v potravinách, o tom, zda je pitná voda opravdu pitná a podobně. Ale samozřejmě mě pustil.

A tak jsme odpoledne stáli s mým mužem před naší alma mater – budovou geologie přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy na Albertově a poslouchali projevy. Největší ohlas měl projev zástupce Nezávislých studentů, během něhož se začínalo ozývat skandování „Jakeš ven“, „Svobodu“, „Svobodné volby“ a podobně. Pak jsme šli na Vyšehrad, kde se pokládaly kytky a zapalovaly svíčky u hrobu Karla Hynka Máchy. To už byla tma a shromáždění začalo mít takovou zvláštní atmosféru očekávání. My jsme se na hřbitov nedostali, tak jsme stáli venku. Pak jsme šli na Václavák, ale ve Vyšehradské ulici zastavují čelo průvodu policajti. Dopředu to nejde, tak se otáčíme a jdeme na Václavák oklikou po nábřeží. Cestou skandujeme všechno možné, nejvíc si pamatuji na pokřik „Už je to tady“ a „Češi pojďte s námi“. Kolem jezdí tramvaje, lidi se vyklánějí a mávají, atmosféra je úžasně elektrizující, máme pocit, že se něco stane. Došli jsme na Národní, kde čelo průvodu zase zastavují policajti. Sedáme si na zem a čekáme. Netušíme, že policie shromáždění úplně obklíčila a chystá se ho zmasakrovat. V tu chvíli si s mým mužem uvědomíme, že jsme svatosvatě slíbili přijít včas k tchánovi a tetičce na večeři. Tchán přijel z Krkonoš a oba na nás čekají s večeří. Tak jsme se zvedli a chtěli odejít, ale ouha, ono to nešlo, všude policajti. Nechtějí nás pustit, tak to zkoušíme různými cestami přes dvorky, ale marně. Nechápeme proč. „Zkusím je ukecat,“ napadá mě. Vysvětluji policistům situaci. „Jó, doteď jste byli hrdinové, a teď, když jde do tuhého, byste chtěli pryč?“ pošklebují se. No ale historka s tetičkou jim zřejmě připadá natolik bizarní, že se nakonec jeden mladý kluk smiluje a pouští nás. Na večeři dorážíme se zpožděním a dostáváme vynadáno. Co se na Národní po našem odchodu semlelo, se – šokovaní - dovídáme až druhý den. V pondělí jedu na plánovanou besedu na zimní stadion do Teplic, které jsou už několik dní ve varu kvůli extrémně špatnému životnímu prostředí. Smogová situace tam trvá už dlouho a lidé jsou řádně naštvaní. (Na to, že listopadové události začaly velkými ekologickými demonstracemi na severu, se v průběhu let dočista zapomnělo). Atmosféra by se tam dala krájet a místní okresní tajemník KSČ jistě lituje, že besedu lidem slíbil. „Chceme slyšet pravdu“, „Nikdo vám už nevěří“ či „Zůstali jste sami“ – zní halou. Když v  úterý přijdu do práce, všichni se ke mně vrhají. Na besedu v Teplicích totiž ve víru událostí zapomněli a nabyli dojmu, že ležím někde zmlácená z Národní. No, a pak už chodíme každý den poctivě demonstrovat. 27. 11. jsme se celá redakce zúčastnili generální stávky – pod heslem „Svobodu slova, pravdu všem“. To už máme všichni pocit, že je vlastně dobojováno.

Jana Plamínková, starostka Slivence, místopředsedkyně Krajského výboru STAN Praha