Taktéž děkuji. Na výbor pro životní prostředí jej tedy předkládali pan Jan Chvojka za ČSSD, František Elfmark za Piráty, Karla Maříková za SPD a Markéta Pekarová Adamová za TOP 09. Návrh těsně prošel o jeden hlas, nicméně usnesení z výboru jako celek už přijato nebylo, tak ani tady jsme nebyli ve výsledku úspěšní. Protože jako protiargumenty během debat na výborech i na seminářích na půdě Poslanecké sněmovny zaznívaly různé polopravdy a mýty, přečtu vám jedno krátké shrnutí doktora Karla Janka z Akademie věd. Uveřejnili jsme ho na Pirátských listech včetně všech zdrojů, odkud bylo čerpáno.

Jedním ze zemědělsky nejvýznamnějších druhů živočichů je kur domácí. Pochází převážně z jihoasijského divokého předka kura bankivského, jež vede aktivní život v malých hejnech. Pro další posouzení welfare nosnic je podstatné zmínit, že u divokého předka kura domácího došlo během evoluce k vývoji mnoha adaptivních prvků chování, jež mu umožňují úspěšné přežití v pozemních podmínkách, především tedy potravu hledají hrabáním, predátorům se vyhýbají nocováním vysoko ve větvích a hnízděním v dobře skrytých místech. Parazitům se brání mimo jiné tak, že si peří udržují v pořádku pomocí popelení, které provádějí několikrát denně.

Domestikace kura domácího trvala po tisíce let a dala vznik mnoha plemenům chovaných jak pro maso, tak pro vejce. Kur prošel intenzivním šlechtěním zaměřeným na užitkovost, ať už rychlý růst nebo vysoké snášky, a od svého divokého předka se tak výrazně změnil v mnoha fyziologických aspektech. Podstatně menší pozornost však byla zaměřena na etologické změny. Během domestikace sice došlo k výraznému snížení agresivity a plachosti, což jsou pro chov nežádoucí vlastnosti, ale jinak doznal repertoár přirozených prvků chování kura domácího jen malých změn. Koneckonců asi každý trochu vnímavější drobnochovatel potvrdí, že kur domácí je pohybově velmi aktivní zvíře, vyhledává skrytá hnízdiště a má potřebu hřadovat na co nejvyšších bidýlkách, ačkoliv mu nehrozí útok od predátorů.

Mnoha studiemi bylo prokázáno, že tyto a další prvky chování jsou kurovi vrozeny. Ptáci mají silnou motivaci je vykonávat, a pokud je jim bráněno v jejich výkonu, dochází u nich ke stresu a deprivaci. Dnešní chovy se dají klasifikovat do několika základních typů. Za prvé, konvenční bateriové klece, za druhé, obohacené klece, za třetí jsou halové chovy a voliéry, za čtvrté, volný výběh a nakonec takzvané ekologické zemědělství. Tento výčet shodou okolností reflektuje i vhodnost chovných zařízení z hlediska welfare zvířat od nejhoršího k nejlepšímu.

Jelikož konvenční bateriové klece neumožňují slepicím realizaci prakticky žádných potřebných projevů chování kromě přijímání potravy a pití, tak byly proto ve vyspělých zemích zakázány.

Obohacené klece se od bateriových liší v tom, že musí obsahovat hnízdo, aniž by ovšem bylo vyhláškou stanoveno, jak má vypadat, stelivo, a pokud vím, tak nedefinované množství. To má umožnit teoreticky ptákům hrabání a klování. Dále pak hřady a prostředek pro zkracování drápů.

Halový chov již umožňuje volný pohyb po halách, které mají být do značné míry pokryty podestýlkou a musí také poskytovat hnízda a hřady. Voliérový chov navíc obsahuje regály, umožňující nosnicím lepší vertikální využití prostoru, což, jak jsme již zmínili, má pro ptáky velký význam.

Konečně, volný chov pak představuje typ chovu s největším potenciálem pro welfare a je nejbližší tradičnímu způsobu chovu.

Jelikož předkládaný návrh zákona předpokládá přesun odchovů klecových k halovým, zaměříme se tedy na srovnání těchto dvou systémů.

Zvýšený zájem o alternativnější chovy, přátelštější k potřebám ptákům, samozřejmě vedl k zintenzivnění zájmu vědců i úřadů o zdravotní péči konzumentů vajec z takových chovů pocházejících. Do dnešní doby existuje již relativně mnoho studií z různých částí světa, které srovnávají bakteriální kontaminace produktů slepičích farem. V ideálním případě tyto studie porovnávají incidenci bakterií v prostředí, kde se slepice vyskytuje - klec, například podestýlka a podobně, v kloakách ptáků a jejich výkalech, na skořápkách snesených či uskladněných vajec a také v obsahu vajec, žloutek, bílek.

V neposlední řadě se také zajímají o rezistenci zjištěných bakterií na antibiotika. Z metodických důvodů se v dřívějších dobách, a bohužel to platí i pro některé dnešní studie, počítala incidence a prevalence bakterií jako takových, případně se kultivačními metodami studovalo jenom několik málo vybraných patogenních druhů. Pouhé srovnání počtu bakterií má však jen omezenou výpovědní hodnotu a v současné době je již trendem studovat druhovou rozmanitost bakteriálních osad pomocí nových metod analýzy DNA. Současná data rozhodně nenaznačují zvýšená rizika nakažení patogeny pro neklecových chovech. Je jistě nepochybné, že skořápky vajec z volnějších chovů jsou mnohem hustěji osídleny bakteriemi než ty z klecí, kde tolik nedochází k jejich znečišťování.

Panuje ovšem celkem shoda v tom, že kontaminace obsahu vajec je velmi nízká a systém ustájení nosnic na něj spíše nemá vliv. To je koneckonců pochopitelné. Ptáci jsou na zemi přes sto milionů let, a kdyby jejich skořápky nedokázaly účinně vzdorovat invazivnějším bakteriím, asi bychom se s nimi nepotkali. Některé moderní studie diverzity bakterií dokonce ukázaly, že ačkoliv je celková kontaminace skořápek nižší u celkových chovů, mohou mít tato vejce na svých skořápkách výrazně vyšší zastoupení některých potenciálně nebezpečných patogenů. A dokonce, že prostředí klecových chovů může vykazovat vyšší riziko, riziko přenosu a nákazy salmonelou. Celkově tedy rozhodně není možné říci, že ústup od klecových chovů by vedl k vyšším zdravotním rizikům.

Nicméně obzvláště za znepokojující však považuji jinou věc, a to je, že bakterie z konvenčních chovů, a tam patří i halové chovy, vykazují mnohem vyšší rezistenci vůči antimikrobiálním přípravkům a jejich kombinacím, než bakterie z volnějších a alternativních chovů. Ačkoliv rezistenční bakterie byly jasně dokumentovány i v domácích chovech, zdá se, že rozdíl souvisí s nadužíváním antibiotik v intenzivních chovech, což může mít velmi nebezpečný dopad na šíření rezistentních patogenů a jejich přenosu na lidi, u kterých by pak nemusela fungovat léčba antibiotiky.

Teď k mortalitě. Ačkoliv mortalita slepic je velmi sledovaná, těch studií, které by na robustním datasetu srovnávaly jednotlivé typy chovů a vliv tamních parametrů, není mnoho. Některé - i dotazníková studie belgických farmářů - zjistily mírně vyšší mortalitu v obohacených klecích ve srovnání s halami, jiné, jako meta-analýza od Aerni z roku 2005 nezjistila rozdíly mezi typy chovů, a konečně některé ukázaly dokonce i vyšší průměrnou mortalitu v jednopodlažních halách. Zdá se tedy, že typ chovu nemá zásadní vliv na mortalitu a spíše záleží na zkušenosti toho kterého chovatele, konkrétním provedení chovu, což koneckonců naznačuje i zmíněná dotazníková studie.

Vyšlechtění k vysokým snůškám vedlo u slepic k extrémním nárokům na metabolismus vápníku a tak je osteoporóza jedním z nejzávažnějších zdravotních komplikací v chovech. Jak víme i z humánní medicíny, nedostatek pohybu má negativní vliv na rozvoj této nemoci a tak nepřekvapí, že v klecových chovech je incidence této bolestivé choroby vyšší, než ve volnějších chovech, které umožňují pohyb. Osteoporóza vede k deformacím až zlomeninám, nejčastěji na hřebenu hrudní kosti. Bylo ukázáno, že kvůli nárazům do překážek a nevhodné manipulaci je incidence zlomenin vyšší u neklecových chovů, než u klecových, ale i tam dosahuje ke konci snáškového cyklu alarmujících čísel. A tak bez ohledu na typ chovu patří prevence zlomenin a osteoporózy k největším problémům současné welfare nosnic, což vyžaduje komplexní řešení od metod ustájení přes dietetická opatření až po výběr vhodných plemen.

Co se parazitů týče, tak závažným problémem je napadení roztoči, hlavně čmelíkem kuřím, o němž se soudí, že kvůli možnosti úkrytu v podestýlce bude častěji v neklecových chovech. Srovnávací studie tento trend naznačují, ale výrazný rozdíl neukazují, jelikož tento parazit může i v klecových chovech být dosti častý. Naopak díky možnosti popelení mají slepice z halových chovů lepší možnost zbavit se parazitů žijících v peří.

Z dalších zdravotních komplikací jsou časté a závažné problémy nohou, kde konkrétní typ choroby patrně souvisí s typem ustájení, takže se zdá, že poškození prstů a hyperkeratizace je častější a horší v klecových chovech díky stání na nakloněné podlaze z drátů, zatímco dermatitida je asi častější v halových chovech, patrně kvůli styku nohy s podestýlkou. V halových chovech patrně častěji dochází k epidemiím bakteriálních chorob, zatímco v klecových systémech jsou častější onemocnění virová. Takže v důsledku rozdíl mezi mortalitami není průkazný, jak již bylo řečeno.

Pro pocit bezpečí má slepice silnou potřebu nocovat na vyvýšených hřadech a snášet vejce ve skrytých prostorách. Obě tyto činnosti jsou pro slepice tak důležité, že jsou pro dosažení ochotny investovat podobné úsilí, jako pro získání potravy. Nemožnost je vykonávat vede k neklidu a deprivaci. V tomto klecové chovy, byť obohacené, rozhodně neplní pozitivní úlohy. Pro příklad uveďme, že vyhláška č. 208/2004 Sb. sice stanoví povinnost umístění bidýlka o délce 15 cm na nosnici, ale to jednak nestačí pro všechny obyvatelky klece a taky díky výšce stropu bidýlko umístěno jen kousek nad podlahou nijak životní pohodu slepici nezabezpečí, instinktivně prostě ví, že pozemní predátor ji z něčeho podobného může hravě ulovit.

Klecové chovy, ani ty obohacené, nijak nemohou slepicím zabezpečit možnost popelení, jelikož množství poskytnutého substrátu je zcela nedostatečné. Přitom popelení je pro slepice extrémně důležitá činnost, kterou intenzívně vyhledávají. V obohacených klecích se tak snaží činit alespoň naprázdno, což však jejich potřeby samozřejmě neuspokojuje.

Konečně klecové chovy nenabízejí ani kvalitní sociální život, který, jak uvedeno výše, je pro slepici velmi důležitou komponentou životní pohody. Slepice je pohybově aktivní tvor s přirozenou tendencí tvořit malá hejna se silnou hierarchickou strukturou. V přirozených podmínkách se podřízení jedinci mohou vyhnout konfliktu a odejít jinam, což jim klecové chovy, na rozdíl od těch halových neumožňují, a takové situace mohou vézt ke konfliktům, ozobávání peří až kanibalismu.

V neprospěch halových chovů bývá argumentováno tím, že jsou zde nosnice sdruženy do obrovských hejn, což odporuje jejich přirozenosti. Je však třeba podotknout, že právě z hlediska welfare je zde tato nepřirozenost výhodou, protože u slepic v anonymních obřích hejnech dochází k tzv. společenské toleranci a nemají snahu se agresivně napadat. Naopak kvůli zvýšené agresivitě jsou problematičtější chovy menších hejn kolem 30 kusů, kde slepice nemají na výběr, s kým v hejnu budou, jak tomu právě bývá v těch obohacených klecích.

Závěrem je tedy možno říci, že na každém způsobu ustájení můžeme najít nějaké výhody oproti jiným. Nicméně zatímco obohacené klece nepředstavují hlediska bezzávadnosti produktů ani fyzického zdraví ptáků žádnou jednoznačnou výhodu, ve srovnání s halovými chovy jsou obohacené klece mnohem horším řešením z hlediska welfare a životní pohody zvířat.

A teď už k našemu předkládanému pozměňovacímu návrhu. Náš předkládaný pozměňovací návrh míří v České republice k úplnému zákazu klecových chovů nosnic. Reaguje na výhrady vznášené odborníky, jednoho jsem tady právě citoval, odborníky na welfare zvířat. Reaguje na celoevropský trend, který se přenesl i do České republiky a v jehož důsledku celý maloobchodní sektor počítá s tím, že se přejde na vejce z alternativních chovů. Reaguje také na veřejné mínění, které klecové chovy nosnic většinově odmítá. Obdobná úprava byla již přijata v několika evropských zemích, včetně sousedního Rakouska a Německa.

Účinnost je navrhována k 1. 1. 2027, čímž je dotčeným podnikatelským subjektům ponechávána dostatečně dlouhá doba k přizpůsobení se změně právní úpravy. V České republice se v současné době chová zhruba 5 milionů nosnic v komerčních chovech, z toho 84 % v klecových systémech. S ohledem na tržní vývoj, zejména pak závazky velkých obchodních společností, se očekává, že do roku 2025 nejméně 60 % současných klecových chovů se transformuje na bezklecové systémy i bez našeho legislativního zásahu. Předkládaný návrh počítá s účinností až od roku 2027, lze tedy předpokládat, že se reálně dotkne maximálně 40 % současné klecové produkce. Transformace této části produkce si u dotčených firem vyžádá investiční náklady v odhadované výši 1,22 až 1,68 miliard korun. V roce 2012 byly společnosti působící v oblasti chovu nosnic nuceny do přestavby na obohacené klece. V roce 2027 budou závazky přijaté v této souvislosti již splacené. Navíc obvyklá životnost klecové technologie se odhaduje na 15 let, a tak lze předpokládat, že i bez přijetí předkládaného návrhu by muselo dojít ke značným investicím do obnovy technologického vybavení chovu nosnic. Výrobní náklady vzrostou pouze o 20 až 40 haléřů na jedno vejce. Při přepočtu na průměrnou spotřebu vajec na osobu dojde k navýšení nákladů pouze o 4 až 8 korun na měsíc. Předkládaný návrh tak nebude mít žádné významné negativní sociální dopady.

Co by opravdu ale mohlo mít velké dopady, by bylo neschválení mého druhého pozměňovacího návrhu. Ten se týká kompenzací pro provozovatele kožešinových farem. Původní návrh předložený na zemědělském výboru počítá s odškodněním 6 900 korun za norka a 5 400 korun za lišku a bohužel se ukázalo, že se neopírá o žádné seriózní údaje. My se se svým návrhem vracíme do roku 2017, kdy byl schvalován zákaz kožešinových farem a při této příležitosti byl v Senátu představen návrh na odškodnění 3 000 korun za norka a 3 900 korun za lišku. Na tomto návrhu úzce spolupracovalo Ministerstvo zemědělství společně s některými senátory a jedná se o poslední kvalifikovaný odhad, který není zkreslený vývojem po roce 2017. Děkuji za pozornost.