Mám tu 6 meruňkových, 6 švestkových a 6 jahodových. Ale můj trenér říká, že to je v pohodě. Protože jsem už dva týdny nejedl sladké, tak si prý moje tělo řekne, že jsem se zbláznil a začne překotně spalovat, takže ještě tu malinkou pneumatiku údajně ztenčí. Včera jsem byl na Petříně a v Tančícím domě, podle aplikace v telefonu jsem nachodil 15 tisíc kroků, takže dneska můžu knedlíky! A taky si je dám. Dneska má naše Vivien 19 let. A zítra jsou to dva roky od naší svatby s Monikou, takže máme rodinný oběd.

No a za pár dní mám dovču. Kdyby někoho zajímalo, jak to probíhá, se zeptejte… třeba mých nejbližších kolegů. No radši ne. Většinou jsem teda ještě daleko akčnější, než když jsem v kanclu. Smsky, maily, jo, někdy je to brutál, ale teď se budu mírnit, hlavně proto, že Monika to nemá ráda a stěžuje si, že jsem pořád na mobilu a nevěnuju se jí. Ale i proto, že bych se měl fakt konečně odříznout od práce a vyčistit si mozek. Aspoň na chvilku. Budem týden na Krétě, týden ve Francii. Zkusím vám občas poslat fotku.

Nejdřív, co se mi stalo teď v pátek. Monika se mi vrátila z Francie, tak jsem ji pozval na oběd kousek od Strakovky, do hotelu Aria na Tržišti. Pak jsme šli pěšky na Staromák, ale ještě předtím jsem v Mostecké ulici, kde je snad největší koncentrace turistů v Praze, hned vedle Karlova mostu, narazil na tu podvodnou směnárnu.

Vytočil jsem se a udělal si fotku na mobil. Na Twitteru mě OKAMŽITĚ upozornili, že tohle téma už přece dlouho řeší Janek Rubeš. Já to pro boha živýho samozřejmě vím, Janka sleduju já i moji kolegové roky, ale VIDĚT těch 18 korun za euro na vlastní oči, to je něco jiného, to mi můžete věřit.

Volal jsem si s guvernérem České národní banky panem Jiřím Rusnokem a ministryní financí paní Alenou Schillerovou, abych se jich zeptal, co se dá s tou směnárnou dělat. Pan Rusnok tvrdí, že to není nezákonné, ale paní Schillerová se na ČNB obrátí s dopisem. Tohle přece není možné. Máme sice nový zákon, díky kterému vám musí do třech hodin vrátit peníze, pokud zjistíte, že vám dali nevýhodný kurz. Ale je jasné, že málokdo to využije. Hlavní problém je ale v tom, že je to velmi negativní reklama pro Českou republiku.

Hned další věc, kterou jsem si vyfotil, byl přeplněný odpadkový koš, a nebyl jediný. Přeplněné odpadkáče byly po celé cestě přes Karlův most až na Staromák.

Připadá mi, že tohle snad není možné, takže jsem je hned hodil na Facebook a na Twitter, protože mě šokovalo, že vedení Prahy a Prahy 1 něco takového dopustí. Projel jsem v životě už místa s mnohem větší koncentrací lidí a aspoň toto zvládali téměř všude.

Viděl jsem, jak pan primátor a jeho fanoušci tvrdí, že ty koše, přetékající odpadky, vlastně problém nejsou. Já vám teda nevím, ale kdybych byl primátor tak mě by taková věc štvala. Chodil bych to občas kontrolovat. No a vždycky, když bych to viděl tak bych volal šéfovi Pražských služeb. To je ta firma, která uklízí v Praze odpadky, 100% jí vlastní město, takže to s ní primátor může řešit. No, ale asi jsem prostě divnej, protože ten bordel Pirátům a primátorovi, podle reakcí na sociálních sítích asi nevadí.

Jak se tak bavím s lidmi, tak mám pocit, Praha se spíš mění v jakýsi skanzen pro návštěvníky s nižším příjmem. Alkoturisté z Anglie. Mladí Italové, co spí v motelech. Rusů i Japonců jezdí míň. Chybí totiž luxusnější hotely pro bohatší klientelu. Takže se tu lidi hlavně opijou, posprejujou Lennonovu zeď, opilí se vyfotí na nějakém památníku a pak se jedou domů vyspat.

Po cestě na Staromák jsem potkal velké množství Číňanů, jezdí jich sem 650.000 ročně. Otevřeli jsme už tři letecká spojení, Peking 3x týdně, Šanghaj 5x týdně, z toho 2x s mezipřistáním v Xianu, Čcheng-tu 2x týdně. Byla by podle mě velká škoda přijít o tyto příjmy. Co, velká škoda, byl by to naprostý nesmysl, to snad všichni chápete.

No nic. Pojďme k mému hlášení a k tomu, co jsem vám chtěl napsat hned na začátku, dokud jsem se nevytočil kvůli té směnárně a odpadkům. Jsou to věci, nad kterými přemýšlím.

Pěstovat a sklízet. Plodit a rodit. Nic z toho se teda nedá dělat přes mobil, ale přesto je to nejzákladnější věc, na které stojí náš život. Možná na to někteří při hraní Fortnite, sázení nebo sledování svých oblíbených youtuberů zapomněli. Ale je to prostě tak. Mimochodem, dva naši čeští kluci, jsou teďka ve finále šampionátu Fortnite. Je jim 14 a 16 let a hrají o 687 milionů. Koukněte na článek Forbesu, co dávám za chvíli. Pak zveřejním i odkaz na Twitch, na kterém je dneska můžete sledovat. Samozřejmě budu Richardovi a Martinovi držet palce.

Trochu jsem se nechal unést, pojďme zpátky k tomu pěstování a sklízení.

Nedávno jsem byl na úžasné akci Natura Viva v Lysé nad Labem. Na ní se sešli snad všichni od myslivců, rybářů až po včelaře a samozřejmě zahrádkáře. Právě v jejich stánku jsem strávil docela dost času, zjistil jsem, že mají 140 tisíc členů a bojují za svůj zahrádkářský zákon. Tedy hlavně za to, aby na ně zákon pamatoval, chránil je a zahrádkářské kolonie nepřeválcovala divoká výstavba ve městech.

Zahrádkář nerovná se důchodce. I plno mladých zjistilo, že vlastnoručně vypěstovaná, nakrájená, osmažená cuketa je něco úplně jiného, než kupovat jídlo v obchoďáku. Člověk má na své zahrádce neomezené možnosti. Rybíz, meruňky, rajčata, ředkvičky, džemy, kompoty, ovocná tříšť, co vydrží celý rok a děti jsou z ní nadšené. Někteří to pamatují jen od svých babiček nebo rodičů, ale jiní se k tomu vrací a v tradici pokračují. Je to fakt nádhera.

Na pár metrech čtverečních se dají vytvořit úžasné věci. Proto v Rakousku, Německu nebo na Slovensku na zahrádkáře pamatuje speciální zákon a chrání je. U nás to musíme teprve zařídit. Dlouho jsme si povídali s předsedou Českého zahrádkářského svazu panem Stanislavem Kozlíkem, který se za mnou stavil a vyprávěl mi, jak se už 20 let snaží vysvětlovat politikům, že by měli zahrádkářům pomoct.

Zahrádkářský zákon, za který svaz bojuje, by konečně zahrádkářskou činnost uznal jako veřejně prospěšnou a určil by, jak se může nakládat s pozemky k zahrádkářské činnosti. Prospěšnost není jen v tom, že lidi a celé rodiny se můžou částečně samozásobit kvalitním podomácku vypěstovaným ovocem a zeleninou, ale taky díky tomu, že když pečují o půdu, která je častokrát ne úplně kvalitní, tak se podílí na zachování a ochraně půdního fondu, přispívají k zadržování vody, zmírňují dopad klimatických změn a podporují druhovou rozmanitost v krajině.

Zákon by taky definoval, co to je zahrádkářská osada nebo třeba, jakým způsobem můžou státní úřady a obce přenechat pozemek k zahrádkářské činnosti. Pak Kozlík přišel taky s pozměňovacím návrhem k novému stavebnímu zákonu, aby počítal s pojmem zahrádkářská osada. Hned jsem vytočil naší ministryni pro místní rozvoj Kláru Dostálovou a propojil jsem pana Kozlíka s našimi poslanci, kteří se zemědělstvím zabývají. Je to téma, které už nepustíme.

A teď to druhé téma, která jsem vám na začátku sliboval. Děti. Je jich málo. Porodnost je naprosto nedostatečná a pokud s tím něco neuděláme, bude v roce 2060 z 10 milionů Čechů 3 miliony důchodců. Máme ani ne dvě generace na to, abychom to zvrátili.

Celá Evropa má s porodností problém. Nikdo nedosahuje na koeficient 2,1 dítěte na matku, který je potřeba k tomu, aby národ nevymíral. My konkrétně máme 1,7, spousta zemí je na tom ještě hůř. Jediná cesta je podpora vícečetných rodin. Právě to třetí dítě je klíč. Ale pro spoustu rodin zůstává jen zbožným přáním. Jen málokdo se odváží to risknout. U třetího dítěte se láme ekonomika rodiny. Třetí sedačku už nenacpete do normálního auta, potřebujete sedmimístné, potřebujete i nadstandartně velký byt. V Praze to znamená za ten jeden pokoj navíc vypláznout dalších 1,2 až 2 miliony korun.

Dal jsem si na tohle téma schůzku s naším poslancem Alešem Juchelkou, který je zároveň člen parlamentního Výboru pro sociální politiku a s panem Radimem Ucháčem, předsedou neziskovky Hnutí Pro život. Jak už jsem psal na Twitteru, tahle neziskovka je pěkně akční, má 15 tisíc členů, nebere nic od státu a žije jen z příspěvků sympatizantů.

Bavili jsme se, jak lidi motivovat ke třetímu dítěti a na Twitteru se kvůli tomu rozjela i docela mela. Třeba Daniel Prokop nám vyčítal, že chceme ekonomicky podporovat rodiny se 3. dítětem a místo toho se máme soustředit na větší dostupnost míst ve školkách. Pane Prokop, stavte se někdy na kafe, pořád o nás píšete, máme rádi Vaše výzkumy, ale rád Vám vysvětlím, že my už tyhle věci dávno děláme, investujeme spoustu peněz do zvýšení kapacit dětských skupin a školek. Speciálně k tomu mám skvělou zprávu. Všechny úspěšně podané projekty na mateřskou školu z EU fondů budou podpořeny. S ministryněmi Dostálovou a Schillerovou jsme našli další zdroje na kofinancování projektů. Celkem podpoříme projekty mateřských škol za 6 miliard korun, z toho 5,4 miliard z evropských zdrojů a 1 miliarda z národních zdrojů od roku 2014. Myslíme i na základní školy, kde podpoříme projekty z EU zdrojů za celkem 8,2 miliardy korun.

Na ministerstvu školství bylo v letech 2014-2019 v rámci celé republiky 152 akcí, 112 nových tříd mateřských škol pro 2612 dětí za zhruba 750 milionů korun. K tomu je potřeba přičíst ještě základní školy. V letech 2014-2019 to bylo 168 učeben ZŠ pro 3880 žáků za zhruba 1,25 miliardy korun.

Já jsem jako ministr financí v roce 2014 zavedl investiční program na zvýšení kapacit základních škol, kde můžou obce čerpat dotace. Od roku 2014 je to 155 projektů za celkem 3,5 miliardy korun. Díky těmto investicím v rámci programu ministerstva financí se zvýšily kapacity škol o 15000 žáků

Podporujeme taky ženy individuálně pečujících o děti, podporujeme částečné úvazky a sdílená pracovní místa. Zvýšili jsme rodičák z 220 na 300 tisíc. Zvýšili jsme daňové zvýhodnění na první dítě 15.204, na druhé 19.404 a na třetí a každé další dítě 24.204. Přitom v roce 2014 to bylo 13.404 na každé dítě bez rozdílu.

Chápu, že tahle opatření pomáhají hlavně rodinám s jedním nebo dvěma dětmi. Musíme se zaměřit taky na to, čím jsou tři děti specifické. Proto mluvím třeba o příspěvku na auto. Rozhodně se ale nezastavíme u této jedné věci, nám jde o komplexní politiku státu, která podpoří demografický růst. A ten závisí nejen na ekonomice, ale i na tom, jakou mají lidi hodnotovou orientaci, ochotu převzít zodpovědnost a samozřejmě i jaké je klima ve společnosti. Když bude panovat atmosféra, že každý musí být super úspěšný a mít skvělou kariéru, tak ty děti prostě nebudeme mít.

Jak jsem napsal v knížce O čem sním, to nejcennější bohatství, které v naší zemi máme, jsou lidé. Právě do nich potřebujeme investovat.

Třetích dětí v rodině je dneska jen 15 procent. A podle posledních statistik se víc než čtvrtina z nich rodí vysokoškolačkám s vysokoškolským vzděláním. To je hodně vysoké číslo, je to možná jen chvilkový trend, ale určitě to je něco, co musíme podpořit. V debatě na Twittteru to napsal jeden pán jasně: “Já jsem programátor a mám tři děti. Další dva kolegové mají také po třech. Projekťák má 4. Jsme málo kvalifikovaní? Děti jsou sakra ekonomická zátěž. A pokud mají mít více dětí i rodiny s průměrnými příjmy, pak potřebují i tu ekonomickou podporu.”

Přesně tak.

Já jsem už požádal ministryni pro místní rozvoj, paní Kláru Dostálovou, aby v plánu čerpání peněz z evropských fondů na roky 2021 až 2027 zohlednila i podporu ekonomicky aktivních rodin se třemi a více dětmi.

Skoro každá desátá rodina třetí dítě zvažuje, ale nakonec do toho nejde. Pokud bychom právě jim dokázali pomoct, byla by to pro naši zemi výhra. Podpora vícečetných rodin je vzkaz státu i všem ostatním rodinám. Vzkaz, že si vážíme každého, kdo je schopný obětovat svoje pohodlí a dát část svého života další generaci. Kdo ví, třeba se nám podaří posunout společenskou normu, a právě tři děti místo dvou začnou být společenská norma.

Holt lidi to mají o dost složitější než třeba sysel.

Video, jak s Richardem Brabcem “sázíme sysly” jste snad museli vidět. Tohle zvířátko bylo před deseti lety na vyhynutí, ale díky práci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR se znovu vrací. Zrovna tenhle týden jsme jeli na další kolo jeho vypouštění do přírody. Osmdesát nových přírůstků už pobíhá v norách pod vrchem Milá v chráněné krajinné oblasti České středohoří.

Jak říkám, že se pořád učím, tak tentokrát to bylo fakt něco úplně nového. Vzít sysla, neublížit mu, nacpat ho do nory, ucpat senem. Mně to přišlo napoprvé teda docela brutální a neměl jsem z toho dobrý pocit. Ale odborníci mají vyzkoušené, že když takhle přimějete sysla prohrabat se pod zemí, tak si tu noru potom osvojí.

Samozřejmě jsme nejeli do Ústeckého kraje jen kvůli syslovi. S Richardem Brabcem a Vladimírem Kremlíkem jsme pokračovali v inspekci po projektech Ministerstva životního prostředí, díky kterým získávají lidi přístup k vodě a taky po dopravních stavbách. Byli jsme třeba ve Velemíně, kde Ministerstvo životního prostředí financovalo dva vrty pitné vody a brzy se napojí na vodovod. S podporou ministerstva a Státního fondu životního prostředí tam financují i dostavbu kanalizace a domovní čistírny odpadních vod.

Taky jsme se podívali do vesnice Raná, kde mají evropsky významnou lokalitu Raná Hrádek. Díky projektu LIFE+ se jim podařilo obnovit tradiční hospodaření. Pasou ovce a kozy a my mohli sledovat pasteveckého psa v akci. Toho jste určitě taky viděli na videu, jak maká. Dostal jsem v Rané Hrádku jejich tričko a za chvilku vám ho tady na Facebooku ukážu.

Ještě zpátky k Velemínu. Podařilo se nám tady nejen zajistit dostatek vody, ale taky konečně dostavět dálnici D8 a díky tomu ve vesnici přestal dopravní masakr. Do té doby projíždělo obcí nepředstavitelných 14.000 aut denně. Z toho 4000 byla těžká nákladní auta. Teď bychom jim rádi pomohli s další věcí, připojit k dálnici nedaleký kamenolom. Ten produkuje 250.000 tun kamene ročně a kamiony přece nemůžou jezdit přes místní obce! Tak se na možnou výstavbu mimoúrovňové křižovatky ještě s Ředitelstvím silnic a dálnic podíváme.

Kamiony jsou téma po celé republice. Podle mě i ministra dopravy Vladimíra Kremlíka by neměly o víkendu vůbec jezdit. Tak, jak to je v okolních zemích. Už teď mají zákaz v sobotu o prázdninách vyjíždět a stejně je třeba 90 procent polských kamionů v pohybu. Proč? Protože je pokuta jen 2000 korun, ne 1000 euro jako na Slovensku. Policie by na ně měla být tvrdší. Podnět na zvýšení pokut pro kamiony poslala starostka za naše hnutí ze Starých Hamer a starosta Bílovic nad Svitavou pánům poslancům Martinu Kolovratníkovi, Zbyňkovi Stanjurovi, Marianovi Jurečkovi a Janovi Birkemu. Stačí tomu jen dát zelenou.

Během výjezdu jsem si taky nechal udělat prezentaci ŘSD o výstavbě v Ústeckém kraji. Do roku 2024 dokončí 24 kilometrů dálnice D7 v úseku mezi Slaným a Postoloprty. Po jihočeské D3, kde momentálně stavíme 30 kilometrů, tak z D7 uděláme jednu z nejrozestavěnějších českých dálnic. Řešili jsme taky stavbu obchvatu Bíliny, ve hře jsou celkem tři varianty.

Věnovali jsme se i železnicím. Se starostou Velemína panem Křivánkem a ředitelem Ladislavem Kašparem ze Správy železniční dopravní cesty jsme probírali možné obnovení trati mezi Lovosicemi a Teplicemi, které poškodil sesuv v roce 2013. Obnova by vyšla na nějakých 350 milionů. Slíbil jsem, že se tomuto úseku budu věnovat a ještě letos bychom návrh obnovy měli posuzovat v rámci naší centrální komise.

A teď: dostupné léky! To myslím taky všechny zajímá. Není týden, kdy bychom v novinách nečetli, že v lékárnách chybí nějaký lék. Naštěstí většina z nich má náhradu, takže lékaři jednoduše začnou pacientům psát lék jiný se stejnou účinnou látkou. A Ministerstvo zdravotnictví a Státní ústav pro kontrolu to vždycky intenzivně řeší a snaží se výpadkům aktivně předcházet.

Fakt ale je, že nedostatek léčiv je globální problém, který se projevuje v celé EU. Třeba Francie hlásí za posledních pět let desetinásobný nárůst výpadků. U nás tak velký problém nemáme. Většinou situaci dramatizují sami novináři, protože jak dobře víme, milují „krize“, aby měli o čem psát. I tak ale musíme mít funkční nástroje, kterými léky pro pacienty zajistíme.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch pro to dělá fakt maximum a připravil skvělou novelu zákona, která přináší celý balík opatření, který lidem léky zajistí. Rozšiřuje možnosti, jak dovést náhradní lék ze zahraničí a zavádí mu nově dočasnou úhradu, aby měl stejný doplatek jako ten původní, který chybí.

Další opatření omezí, aby se od nás vyvážely léky na úkor českých pacientů. K takzvaným reexportům teď dochází ve výši 3,5-5 miliard korun ročně a ty léky pak nejsou pro české lidi k dostání. Nepřijatelné. Proto bude nově moct vývoz léčivého přípravku provést pouze výrobce nebo jím pověřený distributor. Tím zabráníme nedostatku léčiv, která jsou pro pacienty nejdůležitější.

Ta novela obsahuje taky jednu revoluční věc. Emergentní systém objednávek léčiv. Ten vyřeší situace, možná jste to zažili, kdy přijdete do lékárny a lékárna váš lék nemá, a to i přesto, že někde v Česku ten lék určitě je. Nově bude moct lékárník využít tenhle emergentní systém a lék vám objednat přímo u výrobce, který bude mít povinnost ho dodat do dvou dnů do jakékoliv lékárny, kterou si určíte!!! Bez ohledu na to, jestli je lékárna v centru města nebo na vesnici. Na konci srpna to projednáme na vládě.

Tohle všechno jsem se dozvěděl na návštěvě Státního ústavu pro kontrolu léčiv. SÚKL je opravdu důležitá organizace, která mimo jiné dohlíží na to, aby byly u nás jakostní, účinné a bezpečné léky. A dělá to dobře.

V týdnu jsme taky s Adamem Vojtěchem řešili investici do plicní kliniky v Thomayerově nemocnici. Je to unikátní špičkové pracoviště, kde léčí pacienty s těžkou formou tuberkulózy. Sešli jsme se kvůli tomu s panem ředitelem Zdeňkem Benešem.

Budova kliniky je ve špatném stavu, na obvodových zdech jsou praskliny, zatéká do střechy, no děs. Musíme to co nejdřív zrekonstruovat. Ministerstvo zdravotnictví nemocnici nabídlo rychlé a reálné řešení téhle situace prostřednictvím dotace z EU. Celkově na stavbu vyčlení z evropských a státních zdrojů 270 milionů korun. Věřím, že špičkové pracoviště bude mít brzy i moderní prostředí a bude ještě líp sloužit pacientům.

Teď vám chci napsat něco, co mě osobně štve. Pořád z nejrůznějších stran slyším, že prý zadlužujeme zemi v době hospodářského růstu. Říká to pravicová opozice, ale i spousta médií. Fakt by mě zajímalo, jak na to přišli. Tvrdá čísla totiž mluví jasně: Za Babiše se dluh snižuje.

Naši kritici schválně neuvádí, že právě v éře našich předchůdců státní dluh neustále rostl a vystřelil až na 41,1 procenta HDP v roce 2013. Teprve po mém nástupu na Ministerstvo financí v roce 2014 jsme tenhle nárůst zastavili a máme státní dluh pod kontrolou. A nejen to. Podíl státního dluhu na HDP jsme rok od roku snižovali, a to až na loňských 30,6 procenta. Až takhle nízko státní dluh od roku 2009 vůbec nebyl. A absolutní čísla? Státní dluh za stejné období KLESL zhruba o 61 miliard.

A mám velkou radost, že Alena Schillerová v umořování dluhu úspěšně pokračuje. Jen během loňska se jí podařilo snížit podíl na HDP z 32,2 procenta právě na 30,6 procenta. A do konce roku 2019 by podle jejích propočtů měl státní dluh dál klesnout na 29,8 procenta. To znamená, že v porovnání s rokem 2013 dojde k poklesu o krásných 11,3 procentního bodu.

Už nějakou dobu patříme k vůbec nejmíň zadluženým zemím Evropy. A to nejen pokud jde o státní dluh. Jsme premianti taky ve snižování dluhu celého veřejného sektoru, který se skládá nejen z dluhu státu, ale i krajů a obcí. Tento veřejný dluh loni dosáhl 32,7 procenta HDP. Líp než my skočily už jen dvě země EU.

Za to, že si udržujeme jedno z nejnižších zadlužení v celé EU, nám prestižní ratingové agentury opakovaně dávají vynikající hodnocení. Čím vyšší známku země obdrží, tím víc je považovaná za spolehlivého partnera a může si pak na trhu půjčovat za výhodnějších podmínek. Možná jste zaznamenali, že tenhle pátek nám vysoký rating potvrdily hned dvě mezinárodní ratingové agentury Fitch a ERA. Před týdnem pak S&P. Jejich analytici se shodují: Zadlužení veřejného sektoru v České republice je opravdu nízké a její ekonomický růst je stabilní, silný a stojí na pevných základech.

Díky tomu můžeme ušetřit na financování státního dluhu obrovské částky, které následně můžeme využít pro lidi. Třeba na důchody, platy učitelů nebo zdravotních sester, vědu a výzkum, opravy silnic nebo modernizaci nemocnic.

A když už je řeč o půjčování za výhodných podmínek. V prvním pololetí letošního roku jsme prodali dluhopisy v hodnotě 18,8 miliardy korun za záporný úrok. Zjednodušeně řečeno to znamená, že investoři platí našemu státu za to, že mu půjčili peníze. Za to musím Aleně Schillerové upřímně pogratulovat.

Ale není to jen stát, kdo má své účty v pořádku. Skvělou kondici hlásí taky územní samosprávy. Ministerstvo financí spočítalo, že z 6254 českých obcí a měst jich 3590 hospodaří úplně bez dluhů. A jako celek pak obce i kraje hospodařily v loňském roce dokonce s přebytkem. Pomohly tomu hlavně vyšší příjmy, a to zejména z daní. Obce totiž podle klíče nazvaného RUD, neboli Rozpočtového určení daní, získávají podíl na tom, co stát vybere na daních. A pokud se státu vybírat daně daří, profitují z toho samozřejmě i samosprávy.

O to víc mě mrzí, že Senát ve čtvrtek zamítl novelu zákona o evidenci tržeb, která by EET konečně dotáhla. A zároveň by znamenala nižší DPH na celou škálu odborných a řemeslných služeb, ale taky na vodné a stočné. Vždyť přece jen díky řádnému výběru daní si můžeme dovolit je snižovat. Od revoluce až do roku 2014 se u nás děl přesný opak.

Senát tento týden obcím nepomohl ani tím, že místo schválení důležité novely zákona o místních poplatcích navrhl “kreativní úpravy,” které by z tohoto zákona Aleny Schillerové udělaly úplný paskvil. Hlavní cíl je přitom umožnit obcím vybírat poplatky z ubytování nejen od hotelů a penzionů, ale taky z Airbnb, které je oproti běžným hoteliérům ve velké výhodě. Doufám, že se podaří ve Sněmovně schválit původní verzi tak, aby mohla začít platit už 1. ledna 2020.

Jako vždycky vám radím, koukněte na Facebook naší ministryně. Alena Schillerová tam má plno věcí. Třeba dva její skvělé projevy. Za chvíli vyjdou i tady na mé stránce.

Ještě než skončím s tématem financí, musím napsat jednu věc. Zdravotní pojištění. To je další velká část veřejných financí. Tedy peněz nás všech. Zdravotní pojišťovny loni dosáhly přebytku 14,5 miliardy korun, což je nejlepší výsledek od doby ekonomické krize v roce 2009. Vytváří se tím rezervy, které půjdou do zdravotnictví v době, kdy se bude ekonomice a s ní i výběru pojistného dařit míň. A to je moc důležité pro zachování vysoké kvality a dostupnosti zdravotní péče pro lidi.

A teď mám pro vás kontrolní otázku. Vyplácí se nám členství v Evropské unii? Poslední čísla z Ministerstva financí na to odpovídají jasně.

ANO. Samozřejmě, že ano.

Jen za letošní půlrok jsme z rozpočtu EU získali o 24,4 miliardy korun víc, než kolik jsme do něj přispěli. Oproti prvnímu pololetí 2018 jsme si polepšili o víc než dvojnásobek. A za celou dobu členství jsme v plusu neuvěřitelných 765,7 miliard. Drtivá většina těchto peněz přitom nekončí ve státní kase, ale putuje živnostníkům, obcím, krajům, nemocnicím nebo školám.

Teď mám super zprávu pro českou vědu i daňové poplatníky. Ministru Havlíčkovi se podařil husarský kousek a protlačil Senátem tím nejtěsnějším možným rozdílem zákon o investičních pobídkách. O co jde? Víc než 20 let se rozdávají plošné pobídky investorům, hlavně dotace na vytvoření pracovního místa, a přitom se nehledí na to, jestli u nás postaví sklad nebo vývojové centrum. To znamená, jestli naše lidi zaměstnají u pásu nebo je naučí nějakou novou špičkovou technologii.

Stálo nás to stovky miliard a i když to ze začátku efekt mělo, v posledních letech se zákon stal kontraproduktivní. Nejhorší je, že ten zákon stále platí a je nárokový! V době, kdy naše firmy zápasí s nedostatkem lidí, zde máme stále platný zákon, kterým dotujeme zaměstnávání lidí v montovnách! To znamená, že jen za minulý rok jsme museli schválit pobídky za víc jak 10 miliard korun.

To jsme se rozhodli s novou vládou razantně změnit, ale protože víte, že naší velkou prioritou je věda, navrhli jsme, že čeští nebo zahraniční investoři, kteří budou tvořit výzkum s našimi univerzitami, investovat v projektech s Akademií věd nebo realizovat špičkový průmyslový vývoj, budou na určité pobídky mít pořád šanci dosáhnout.

Šanci by podle našeho návrh navíc měly poprvé i menší firmy. Nezískají ale dotaci, ale motivační pobídku, založenou na tom, že budu mít po určité období o něco výhodnější daně. Běžná věc všude na světě, kde podporují vědu. Navíc jsme to slíbili v Inovační strategii Czech Republic: The Country For The Future.

Asi víte, jak na náš zákon zareagovala opozice. No jasně. Postavila se proti. Hlavně ODS, ale přidali se další. Jo, ta stejná ODS, která stála u zrodu těchto pobídek pro velké firmy a za dvacet let s nimi nebyla schopná nic udělat. Od počátku poskytl český stát v rámci daňových pobídek firmám 54 miliard korun úlev na dani. Sněmovnu jsme přehlasovali a protože v Senátu jsme v těžkém oslabení, čekal jsem, že náš zákon zamítnou, přijdou další 3 měsíce tahanic a i když bychom to nakonec asi dotáhli, stálo by to všechny daňové poplatníky nejmíň 2 miliardy korun, protože dokud platí současný zákon musíme žádosti o dotace a pobídky stále schvalovat. Opakuji, je to nárokové.

Sledoval jsem diskusi v Senátu a přiznám se, byl jsem skeptik, opozice předváděla to stejné divadlo, jako vždycky. Ale Karel Havlíček dvě hodiny bez emocí vysvětloval, bojoval jak lev a světe div se, hlasování dopadlo s odřenýma ušima v náš prospěch. Překvapený by jak náš ministr, tak opozice. Ti, kteří zvedli ruku pro, pomohli nejen české vědě a výzkumu, ale taky ulevili peněženkám všech občanů a já jim za to děkuju.

V týdnu jsem taky s vicepremiérem Karlem Havlíčkem, paní ministryní Klárou Dostálovou a ředitelem agentury CzechTourism Janem Hergetem jednal na téma reorganizace zahraničních zastoupení organizací jako je právě CzechTourism, CzechInvest nebo Czechtrade. Jako země máme skvělé výsledky, ale v zahraničí to neumíme prodat. Prostě naše zahraniční zastoupení netáhnou za jeden provaz. Chci, aby byly pod jednou střechou a nebyly to akademické instituce, které se bojí pomáhat našim podnikatelům a občanům.

Sjednocením pod jednu střechu, do jedné budovy, nejlíp ambasády s jedním manažerským vedením nejen ušetříme, ale zajistíme to, že tyto složky budou efektivní a dynamické. Budou to konečně agentury, které po celém světě budují silnou značku Czech Republic: The Country For The Future. Chceme v zahraničí propagovat naši zemi jako atraktivní místo pro život, dovolenou i byznys.

Tenhle týden taky pokračovala bitva o nového voliče. Pamatujete, jak mi přes aplikaci Pojď do mě poslal video mladý muž Darrin Stratton? Prý u něj stoupnu v ceně, když mu vysvětlím, že jsem v životě nedělal nic nelegálního. No tak jsme to rozjeli. Teda už ve čtvrtek ráno, ale byl to hektický den, tak jsem tu zprávu nechal až na dnešek. Co ho zajímalo? No tak jasně. StB. Tak jsem mu to celé popsal, jak to bylo s mojí rodinou, kde jsem studoval a pracoval, jak to fungovalo v podnicích zahraničního obchodu, jaká to byla doba a hlavně, že jsem vyhrál na Slovensku tři soudy, které potvrdily, že jsem s StB vědomě nespolupracoval, až pak ten Ústavní řekl, že jsem žaloval špatnou instituci, a tak to jede nanovo. Já to nevzdám. A opět vyhraju. Nic jsem nepodepsal, i když to někteří mají za hotovou věc.

Druhé téma. Že prý řepka zabíjí včelstva. To bylo taky dlouhé povídání. To, že moje bývalá firma pěstuje jen 5 procent z celkového osetí řepkou u nás, ho docela zaskočilo. To mu v médiích neřekli. Klasika. Byl v šoku jako každý, kdo se to dozví. Jo, jen 5 procent.

A včelstva? Z celkového počtu 670.000 včelstev jich za minulý rok uhynulo SLOVY DESET! Ano, vím, že nějací zemědělci postupovali špatně při postřiku, ale jen to jen malé množství, lidská chyba, která se neměla stát. Česká televize to přitom prezentovala jako systémový problém.

No a nakonec se Darrin zeptal za kamaráda, že prý v Bruselu mluvím jinak než u nás. Když už na mě nemají nic jiného, šíří moji oponenti i tenhle neskutečný blud. Ne, opravdu se tam rvu za české zájmy. S V4 jsme silný blok, vybojovali jsme zrušení kvót a teď jsme měli velký vliv i na zvolení nové šéfky Evropské komise. V pondělí za ní jedu do Bruselu, dostal jsem termín jako třetí představitel státu EU. A to je myslím úspěch pro celou Českou republiku. Znamení, že nás rozhodně paní předsedkyně Ursula von der Leyenová nebere jako zemi druhé kategorie. No tak uvidíme, co na to Darrin. Věřím, že se ještě uvidíme. Dal jsem mu i mail, soukromý, když mu cokoliv nebude jasné, může napsat.

Už jsem zase dlouhej, tak se nebudu moc rozepisovat. V Senátu jsme s kolegy představovali pravidelnou Zprávu o vývoji v EU v roce 2018. Nejdůležitější téma loňska bylo samozřejmě jednání o brexitu. Taky jsme zahájili diskusi o budoucím rozpočtu Evropské unie, o takzvaném Víceletém finančním rámci. I o něm vám píšu často, chceme prosadit, aby si členské státy mohly samy rozhodnout, kam peníze z EU investovat. Hlavní jednání nás čeká na konci tohoto roku, do Prahy na 5.11. proto svolávám 16 premiérů a předsedkyni Evropské komise na summit Přátel koheze. Myslím si, že tak velká skupina lídrů dokáže vyslat jasné poselství o tom, jak si budoucí evropský rozpočet představujeme a co jsou naše priority.

Také jsme probírali otázku rozšíření, kde je škoda, že lídři evropských států nebyli schopni nabídnout západnímu Balkánu jasnou evropskou perspektivu. Já sám rozšíření naprosto podporuju, protože je to jediný nástroj, jak všechny tyto státy stabilizovat a dát Evropské unii jasnou geografickou hranici, což má i souvislost s bojem proti nelegální migraci. Na 12. září zvu do Prahy šéfy vlád všech západobalkánských států u příležitosti summitu premiérů V4 a chci jim tento náš závazek potvrdit.

Senátorům jsem taky připomněl, že na Evropské radě v červnu 2018 se mi ve 4 ráno podařilo společně s ostatními premiéry V4 definitivně shodit ze stolu otázku migračních kvót, proti čemuž jsme dlouho bojovali. Doufám, že toto téma nebudou někteří evropští státníci už dál otevírat, protože je to zbytečné. Kvóty naprostá většina Evropanů nechce, nepomáhají nikomu, jenom pašeráků lidí.

Taky jsem jednal s velvyslancem USA panem Stephenem B. Kingem, ale s tím už vás nebudu trápit.

Mějte se fajn.