Nikoho z nás neminula minulý týden zpráva o ruských dronech, které se objevily na polském území, jen zhruba dvě stě kilometrů vzdušnou čarou od českých hranic. Nepochybně nešlo o náhodu, jak to prezentuje Rusko. Nejspíše to byl test, nakolik zafunguje Severoatlantická aliance. A to nejen kvůli zbraňovým systémům, ale především kvůli soudržnosti a solidaritě, která je základem tohoto západního obranného spolku, jehož je Česká republika už tři desítky let členem. V tomto ohledu můžeme být klidní: NATO funguje!
V klidu nás ale nemohou nechat některé postoje na naší politické scéně. Dlouhodobě tvrdím, že obrana státu by měla být společnou hodnotou napříč politickou reprezentací. I proto jsem opakovaně usiloval o dosažení alespoň základní shody s opozicí, naposledy letos v březnu. Bohužel marně.
Většina opozičních stran obranu naší země podceňuje nebo zneužívá ve vnitropolitickém boji. Někteří jejich lídři dokonce otevřeně prohlašují, že zbrojit není třeba a že by bylo nejlepší z NATO rovnou vystoupit. Není překvapením, že stejní lidé dávají zároveň najevo i otevřené sympatie vůči Rusku.
Abych byl spravedlivý, alespoň hnutí ANO tentokrát Polsko podpořilo. I přesto, že jeho předseda Andrej Babiš ještě před dvěma lety bez kapky studu v prezidentské televizní debatě prohlašoval, že on by rozhodně na pomoc napadenému Polsku nepřišel. ANO v posledních týdnech opakovaně deklaruje, že přes členství v NATO u nich nejede vlak. Snaží se tak mírnit pochopitelné obavy české veřejnosti z jejich možného spojení s proruskými extrémisty sdruženými zejména ve „lžikoalicích“ SPD a Stačilo. Rád bych tyto deklarace hnutí ANO věřil. Jenže je tady onen Babišův výrok o Polsku. A bohužel nejen ten…

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV