Vážení ústavní činitelé, vážení zahraniční hosté,

je mi velkou ctí, že mohu u příležitosti dvaceti pěti let od listopadu roku 1989 promluvit před oběma komorami českého parlamentu.

Jak již zde bylo řečeno, vystupuji nyní jako předseda české strany sociálně demokratické, jedné z parlamentních stran. Vystupuji jako předseda politické strany, jejíž činnost byla v době totality zakázána. Sociální demokracie působila v exilu, k její obnově došlo v roce 1989 shodou okolností jen několik málo dnů po studentské demonstraci na Národní třídě.

Činnost sociální demokracie byla během totality zakázána. Po roce 1948 bylo velké množství sociálních demokratů pronásledováno a také vězněno. Mnozí zaplatili za svoji demokratickou orientaci tím, že byli vyhozeni z práce, mnozí museli ze strachu o svůj život a své rodiny emigrovat a po vykonstruovaných procesech v padesátých letech byli někteří z předúnorových členů sociální demokracie také popraveni.

Nemohu dnes začít jinak, než připomenout památku všech, kdo našli odvahu totalitním poměrům mezi léty 1948 až 1989 vzdorovat. Kdo si uchovali svou slušnost, demokratické cítění, kdo si uchovali svůj smysl pro spravedlnost. Kdo nemlčel, snažil se režimu postavit nebo se alespoň pokoušel o jeho reformu. Tito lidé za to zaplatili krutou daň v podobě dlouhých let v kriminále či dokonce v podobě ztráty svého života. Myslím, že je dobré si připomenout i v tuto chvíli, že naše svoboda stojí i na obětech těchto statečných lidí a nikdo z nich by neměl být zapomenut.

Revoluce z roku 1989 vedla k návratu toho podstatného – svobody a demokracie. Na listopadových mítincích lidé mimo jiné požadovali svobodné volby. V naší zemi se proto obnovil parlamentní systém navazující na tradice první československé republiky a také na zkušenosti ze zemí demokratického Západu. Začal růst také systém politických stran a hnutí, postupně více či méně ukotvených v hodnotách evropské levice, středu nebo evropské pravice.

Na této půdě obou komor parlamentu je zcela na místě se zeptat, jak vypadá náš parlamentní systém po pětadvaceti letech od svého obnovení. Parlamentarismus je hlavní spojnicí mezi občany a exekutivou, tedy vládou a jejími výkonnými strukturami. Lidé jsou z definice jediným zdrojem moci ve státě a exekutiva je hlavním místem výkonu této moci. Parlamentarismus znamená, že výkonná moc je pod reálnou kontrolou, že technokraté, byrokraté, elity různého druhu nemohou vykonávat politiku jen samy pro sebe, že není možné moc zneužívat, že moc svěřená volbami je vždy jen dočasná.

Obrovským úspěchem listopadu 1989 bylo, že parlamentarismus nebyl obnoven jen na naší celostátní úrovni, že jeho jediným sídel se nestala Praha a Bratislava. Podařilo se zároveň obnovit skutečnou demokratickou samosprávu. To nebylo nic jiného než promítnutí principu parlamentarismu do správy měst a obcí, a později také krajů, tedy do míst, která se nacházejí co nejblíže občanům.

Proces obnovování parlamentarismu se v naší zemi neobešel bez kolísání a komplikací. Chtěl bych připomenout, že horní komora našeho parlamentu, senát, důležitá ústavní a legislativní pojistka, byla ustavena až v roce 1996. Vyšší úroveň samosprávy, kraje, byly ustaveny dokonce ještě o několik let později. Pravým důvodem tohoto zpoždění bylo přitom lpění na ve své podstatě antidemokratickém principu koncentrace moci, na logice „vítěz na centrální úrovni bere vše“. Byla to neochota tehdy vládnoucích politiků se o moc rozdělit a rozprostřít ji do více úrovní.

Když se podíváme dnes na stav naší demokracie a naší společnosti, je evidentní, že riziko, které nám hrozí, se jmenuje vyprázdnění demokracie a eroze našeho parlamentarismu. Volební účast je nízká a v čase spíše klesá. Důvěra v politiku a veřejné instituce je i přes určité zlepšení po nástupu nové vlády, stále velmi slabá. Místo fasádní a papírové demokracie, která tady byla prezentována i v této budově před rokem 1989, nám hrozí odcizená demokracie, demokracie lhostejnosti a formální parlamentarismus. Uzákoněné parlamentní procedury, ty které absolvujeme v rámci naplňování naší ústavy, se na rozdíl od minulého režimu skutečně reálně používají, parlament má skutečnou moc, ale tyto naše ústavní procedury přestávají uspokojivě plnit roli spojnice mezi občany a výkonnou mocí, mezi lidmi a mezi politiky.

Otázka je, kde je chyba? Rozhodně ne v parlamentní demokracii jako principu. Naše demokracie prožívá krizi zapojení občanů do veřejného života. Je to krize participace lidí na fungování demokracie. Je to paradoxní, protože právě za tuto participaci jsme na konci roku 1989 v ulicích demonstrovali.

Řešením stávající krize účasti občanů na fungování naší demokracie a státu není důraz na četnost voleb. Není jím otevírání podle mého názoru nových a nových volebních arén – zavádění nových voleb všemožných úřadů. Voleb různého druhu už máme v České republice více než dostatek. Řešením není dále účast občanů rozmělňovat, potřebujeme ji zkvalitnit a posílit.

Řešením krize není ani změna volebního systému. Většinový systém by pouze zbavil reálného vlivu velkou část a možná dokonce většinu občanů, kteří se politického života účastní. Většinový systém znamená znásobení podílu propadlých hlasů lidí ve volbách.

A řešením není podle mého názoru ani zavádění povinné volební účasti. Ne snad proto, že by to bylo něco z definice nedemokratického, ale proto, že bychom tím onen velký a důležitý úkol, který před námi stojí, jen obcházeli – vytvářením další iluze, tentokrát vysoké účasti, k níž by občané byli nuceni hrozbou pokut.

Vážené dámy, vážení pánové,

ve skutečnosti můžeme uspět jen tehdy, pokud budou lidé silněji cítit, že účast ve volbách má skutečně smysl, že lze skrze ni něco změnit a něčeho dosáhnout, že jejich demokraticky zvolení zástupci jednají v rámci hodnot a programů, za něž kandidovali, že poslanci a senátoři nepřebíhají a nemění tábory podle momentálního zisku, že i v politice platí dané slovo, že politika není kořistí ekonomických zájmových skupin, že to není jen nepřetržitá přehlídka skandálů a korupčních afér.

Pokud se ohlédneme za uplynulými pětadvaceti lety, uvidíme, jak málo se nám představu o dobrém fungování demokracie a státu dařilo naplňovat.

Vážené dámy, vážení pánové,

skutečným řešením problému naší demokracie je opravit narušenou vazbu mezi vůlí občanů a výkonem veřejné moci v naší zemi. Naším velkým a společným úkolem je překonat často přítomný pocit demokratického odcizení, který mezi lidmi a politikou panuje.

Domnívám se, že vazbu mezi občany a jejich politickými reprezentanty lze naplnit a ozdravit skrze politické programy. A nositelem politických programů mohou být dlouhodobě a reálně jen autentické politické strany a hnutí. Ne nadarmo se v naší ústavě v článku pět praví, že „politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran“.

Moderní demokracie nemůže dlouhodobě dobře fungovat bez systému silných a zdravých, ale také důvěryhodných a transparentních politických stran, které vyrůstají skutečně zdola – z živých a aktivních politických a sociálních hnutí a sítí. Tradiční evropské demokracie, které byly v posledních dvaceti pěti letech naším vzorem, se přesně takovými systémy vyznačují. A tím nepopírám, že i v těchto zemích jejich politické systémy procházejí krizí. Ale krizi můžeme chápat jako výzvu a příležitost.

Pokud chceme oživit naší demokracii, musí se „místem života“ – místem setkávání lidí, místem diskuse, místem tříbení názorů a vytváření programů – stát naše politické strany a hnutí. Naše politické strany, na nichž demokracie stojí, jsou však dnes slabé, málo početné, často uzavřené a zahleděné do svých vlastních problémů.

Vážené dámy, vážení pánové,

jedním z nejužívanějších polistopadových sousloví se stala občanská společnost. Představa konfliktu mezi politickými stranami a občanskou společností je v samých svých základech tragickým omylem a nedorozuměním. Jak jednostranný důraz na občanskou společnost, tak jednostranný důraz na politické strany, zapomíná na jednu kardinální věc. Totiž že politické strany jsou součástí občanské společnosti. A že mají být kvalitní spojnicí mezi občanskou společností a státem, mezi občanskou společností a parlamentem.

Vážené dámy, vážení pánové,

listopad 1989 pro nás nesmí být jen uzavřenou a stále se vzdalující významnou kapitolou našich dějin. Čas od času je dobré vrátit se do roku 1989 a podívat se na dnešní realitu očima našich tehdejších očekávání. Myslím, že máme povinnost měřit stav dnešní české demokracie humanistickým a hluboce demokratickým ideálem roku 1989. A pro tento ideál je nezbytně nutná náprava české politiky a také posílení české demokracie.

Dámy a pánové, i to je naše odpovědnost.

Děkuji.