Zatímco obžalovaní mohou před soudem lhát, mají-li pocit, že jim jejich lži nelze důkazně vyvrátit, pak se těším na svědky, ti lhát nemohou. Absurdity, které zazněly před soudem, mě však udivují.

Tak sám titulek Práva ze dne 10 října hlásí že „Cenu za privatizaci OKD domluvili Sobotka s Urbanem, hájí se obžalovaní“. No podívejme. Skandální? Ale kdež.

Rozumím mediální zkratce či nepřesnosti, ale pokud se dočítám tvrzení, že „prodejní cenu při privatizaci jsme nedomlouvali my (tedy manažéři FNM) ale Sobotka s Urbanem“ pak se jen obžalovaní zamotávají do klubka podezření.

Nevidím nic špatného, pokud by se ministr financí s ministrem průmyslu a obchodu, když stát dík usnesení vlády jednal jen s jedním zájemcem, tedy Karbon Investem, což odpovídá skutečnosti, s představiteli firmy setkali a sdělili jim, že rozhodně nebudou souhlasit s nabízenou cenou či s cenou okolo dvou miliard, o které se hovořilo, nýbrž požadují cenou tržní, která bude stanovena poté, co obdrží znalecký posudek. Zdůrazňuji, že nevím, zda k takovému setkání došlo, asi nikoliv, avšak zájem o konečnou cenu obou ministrů byl legitimní. Takže jejich tvrzení je bezvýznamné.

Úřad na ochranu hospodářské soutěže v kauze vystupuje jako orgán nadaný nadpřirozenou intuicí, když (podle médií) bez hlubší znalosti jednou k ceně mlčí, jindy k ní namítá, že je nízká či jiná, aniž by za takovým výrokem byl jakýkoliv exaktní podklad. Ostatně cenu 4,1 mld. ÚOHS nikdy nezpochybnil.

Přímo perlou je však možná logická linka mezi „domluvenou cenou“ a znaleckým posudkem. Pokud by se toto prokázalo, tak pan Doucha má malé naděje na výrok o své nevině. Jako znalec totiž nesmí podat posudek nepravdivý, zkreslený nebo neúplný, jinak na něj dopadne § 346 trestního zákona, neboť by porušil povinnost znalce. Takže výroky manažérů ohrožují jeho postavení a to dost závažně.

Do třetice stojí za zmínku drobná poznámka znalce, že neoceňoval majetek společnosti nýbrž hodnotu akcií.

Má totiž pravdu, že hodnota akcie se nestanovuje prostým oceněním hodnoty celé společnosti dělené počtem akcií. To je bláhová představa. Teorie zná celé spektrum možností, jak akcie ocenit. Jde o hodnotu zejména tržní, ale ta si spíš všímá výsledků hospodaření, perspektivy společnosti na trhu, vliv na její stanovení má řada ukazatelů od účetní hodnoty akcie, zhodnocení tržeb, zisku, který akcie majiteli přináší, dividendový výnos a podobně. Tedy stručně – hodnota firmy a jejího majetku nemusí být rovná hodnotě akcií.

Pak tedy pan Doucha osvědčuje zásadu, za kterou stojím i já. Rozhodující vliv na cenu privatizace menšinového podílu měly skutečnosti let 1997/98, kdy se stát dílem Fondu národního majetku dobrovolně a bez protestu zbavil majority ve společnosti, když svůj podíl jednostranně snížil. O tom média zarytě mlčí.

Pokud by se v roce 2004 prodával většinový podíl, byla by hodnota podílu státu když ne dvojnásobná, tak jistě podstatně vyšší. Minoritní podíl přináší majiteli jistě nezanedbatelná práva, ale, obrazně, stojí za oknem s nosem na skle a jen přihlíží, co majoritní akcionář podniká. A to má na cenu jistě velký vliv.

Probíhající soudní řízení přinese jistě řadu dalších „senzací“ ale podle mého názoru jen přenáší pozornost zcela mimo rozhodující skutečnosti v historii privatizace OKD. Těmi jsou rok 1990 a 1998 tedy okamžik vzniku akciové společnosti, od kterého jen a jen akcionáři mohli o osudu firmy rozhodovat, a ztráta majority v roce 1998, kdy se stát uvedeného práva dobrovolně zbavil. A za tyto skutečnosti před soud nikdo nepřišel.