Přesto všichni můžeme být svědky toho, co se děje a jak jsou závazky určitých národních ekonomik dorovnávány z jiných zdrojů.

Obávám se, že státy se pomalu učí (některé možná již naučily) automaticky spoléhat na "život na dluh" a na pozdější záchranu která z EU přijde..

Pro zajímavost si dovoluji ukázat tabulku (zdroj: investujeme.sk), kde je dobře vidět, jak si na tom jednotlivé státy a jejich hospodářství v EU stojí.
Například řecký dluh (vůči HDP) je vyšší než v době, kdy se dostalo do problémů a je evidentní, že své dluhy nadále zvyšuje. Bohužel se však státy, včetně Evropské unie, učí velmi pomalu, vezmeme-li například takovou Itálii, která má velký podíl dluhů, může se zdát, že je pro italské vlády jednodušší žít na dluh a vždy, když je potřeba, natáhnout ruku směrem k Evropské unii, respektive k Evropě. Paradoxem ovšem je, že Itálii lze považovat za jednu z nejbohatších evropských zemí, pokud vezmeme v úvahu, že má 3. největší zásoby zlata na světě a stovky velkých státních firem, u kterých byl stál za úvahu prodej a získání potřebných peněz do italské státní kasy, místo hrnutí se do dluhové pasti..

Je tedy zvláštní, že všechny členské státy Eurozóny mají ručit za dluhy ostatních zemí, když neustále roste míra jejich zadlužení. Jedinými zeměmi Eurozóny, které měly vyrovnaný rozpočet bylo Německo a Lucembursko. V případě Německa to bylo poprvé od roku 1975.