Teroristické útoky 11. září 2001 jsou  jednou z těch životních událostí, u kterých si přesně vybavíme, kde jsme byli, co jsme dělali a co jsme cítili, když jsme se o nich dozvěděli.

Moje teta tehdy pracovala jako lékařka ve Washingtonu DC, nedaleko od Pentagonu. Ten šok z absolutně nepochopitelného, dráždivého, apokalyptického, nesmírně silného výjevu, kdy před očima v kouři a prachu mizí symbol New Yorku, mám dodnes ve vzpomínkách umocněný strachem o blízkého člověka…

Byl jsem v té době učitelským nováčkem, za katedrou jsem stál přesně 10 dnů. Se studenty jsme místo výuky rozebírali, čeho jsme byli před pár hodinami globálními svědky. Přesně jsme to tehdy pojmenovat určitě neuměli. A ani dnes, po dvaceti letech, neumíme v plné šíři přijmout a uvědomit si, jak moc se v ten den změnil svět, kam se pootočil tok dějin. Co všechno se v ten den nenávratně změnilo. Jaké trendy se nastolily. Jaké období započalo a jaké jednou provždy skončilo.

Definitivně nám tenhle den potvrdil, že se americký filozof Fukuyama mýlil - dějiny neskončily. A právě liberální demokracie (která měla být tou poslední dějinnou kapitolou) začala svůj boj o přežití, o obhajobu svých principů, o obhajobu svobody a demokracie v atmosféře, kdy se lidé cítí v nebezpečí a ohrožení.

My máme to štěstí, že žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě. I když to mnozí populisté zpochybňují, je to dáno i naším pevným spojenectvím, ať už v rámci NATO či evropských vazeb.

Patříme totiž mezi země, které teror považují jednoduše za zlo bez přívlastků. Tenhle kus světa, kam naše země díky lidem, jako byl Václav Havel, už přes 30 let patří, považuje svobodu za hodnotu, která je nenahraditelná. Tvoří základ našeho života. A musíme ji uhájit. Před těmi, co nám ji chtěli vzít právě 11. září před 20 lety. Před těmi, kteří (ať už tady u nás doma či v zahraničí) šíří strach, lež, agresi. Musíme ji uchránit i před vlastním strachem. Není jednoduché najít funkční balanc mezi osobní svobodou a bezpečností. To všechno je výzva dneška. A dědictví 11. září 2001.

Vzpomeňme dnes, prosím, na všechny oběti teroru, jejich nešťastné příbuzné. Připomínejme si obrovské hrdinství všech členů záchranných sborů, važme si jich ne jen v době krize, že tu pro nás jsou. Jsou to hrdinové. Jako stovky bezejmenných, kteří se nebáli a nebojí pomáhat.