Hra na pamětníka od někoho, komu bylo v té době 11, moc nefunguje. Ale pocity, dojmy, útržky, stopy v hlavě i duši, ty tam mám. Dětský mozek je skvělý, reaguje na silné podněty, nedůležitým se nevěnuje. Brečící babička, když po dvaceti letech viděla v televizi Dubčeka, táta slavící se svými kolegy z práce, gymnaziální sourozenci s trikolorou na bundě… Soudružka učitelka, která jeden týden viděla studenty jako výtržníky s dlažebními kostkami, aby hned ten další připnula barvy naší vlajky na úpletový kostýmek. Na to se nezapomíná. Stejně jako na logo OF, Havla ve svetru a Letenskou pláň plnou lidí a naděje. Jo. Naděje. Na normální život bez komunistů, vězňů svědomí, povinné úcty k vyčpělým a z gruntu falešným modlám.

Obrovská svoboda devadesátek, střed Evropy se srdcem plným divokosti. Nadechnutí, které každý z nás zažíval po svém. Ten celkový obraz byl ale jednoduchý a krásný – žijeme. Můžeme. Chceme. Ale jako vždycky, když se opijeme, ať už alkoholem nebo svobodou, přestaneme vidět ostře. Pomalu šlapeme na brzdu a špatně se vyhýbáme překážkám. A my tu zatáčku najednou nevybrali. Nechali jsme podvodníky krást, komouše dělat politiku a oligarchy privatizovat tuhle zemi.

A ono je to, přátelé, pryč! Komunisty jsme po neuvěřitelně dlouhých 32 letech poslali do dějin. Navrch k tomu jsme přihodili velkopodnikatele s komunisticko-burešovskou průpravou. Obvykle nejsem škodolibý, ale vidět soudruhy vyklízet své parlamentní kanceláře, to mi jistou (historicky podmíněnou) radost způsobilo. Jako by se najednou vrátila naděje. Po volbách se v barech a hospodách po celé zemi slavilo, byla cítit úleva a nadechnutí. Přišla poptávka po změně. Objednali jste si ji ve volbách a my ji musíme přinést. Nezklamat. Vrátit se k tradici havlovsky odvážné zahraniční politiky, neschovávat se za Krušnými horami, ale být aktivní, odvážní, čitelní.