Anebo je můžeme porazit. Zní to možná příliš prvoplánově, sebevědomě či chvástavě. Rozhodně nechci provokovat, ale tu otázku položit musím: a kdo jiný? Kdo jiný má šanci porazit populismus, frázovitost, papaláštví i koncentrovanou mediální a politickou moc než Starostové? Tedy ti, kteří tuhle zemi opravdu znají a světe div se, občané jim věří. Věří jim dokonce více než komukoliv jinému. Starostové představují v současné rozdělené společnosti plné obav a strachu tmelící prvek.

V našich obcích a městech budujeme komunitu. Chceme vidět pospolitost, blízkost, dobrou náladu, sousedskou pomoc. Nemůžeme si dovolit některé z občanů preferovat a druhé zostouzet – tak jak to vidíme často v podání nejvyšších představitelů této země. Mluvíme se všemi, v rámci možností se snažíme najít konkrétní a funkční řešení. A to je silný návyk, který nesmíme zapomenout.

Starostové problémy totiž řešit musí. Častokrát v těžkých podmínkách nastavených přebujelou a nepřehlednou legislativou, většinou bez pomoci kohokoliv, bohužel včetně krajů. Místní politika je tak poslední sférou politického života, která výrazně nezklamala. Pokud více než kdy jindy pociťujeme ohrožení demokracie, svobody projevu, musíme se ptát, kde se stala ona chyba, zda se dá v současné době ještě něco zachránit. Proč právě nyní přicházejí falešní proroci slibující ráj na zemi, místo něhož dají po pár letech zažít lidem trpkého zklamání? Odpověď je jednoduchá. Protože velké strany minulosti zklamaly. Daly naději, již nenaplnily. Začaly žít ve svém vlastním světě podrazů, neférovosti a korupce. Ve světě tak vzdáleném potřebám lidí.

Komunální sféra tak zůstala opravdu posledním ostrovem čisté demokracie. Starostové si museli důvěru lidí opakovaně zasloužit. A pokud se má ten podivně nahnutý dům české demokracie zrekonstruovat, musí se stavět na pevných základech. Starostové je tvoří.