Je pro mne složité psát o německém problému, protože v německém kulturním prostředí jsem jako doma. Ale ministryně Válková před časem vyvolala vlnu emocionálně silně podbarvených diskusí na téma II. světové války, a tak bych chtěl udělat určité shrnutí.

Josef Václav Frič napsal v době vypjatého nacionalismu na obou stranách slova, která mají svou váhu i dnes. Německý tlak může sice slovanské národy silně poškodit, ale nezlomí je. Nicméně expanzionismus navenek se stane brzdou demokracie doma a učiní z Německa nenáviděný stát. Odolnost Čechů je tedy i v německém zájmu, protože je bojem i za německou svobodu, ve prospěch demokratických sil v Německu. Svoboda slovanských národů bude znamenat i svobodu německého lidu.

Karel Sabina pak uváděl, že bez nároků vůči druhým by Německo „zůstalo krásnou říší uprostřed Evropy, útočištěm vědeckých bádání, místem styků světové literatury; bylo by jen politicky koncentrovanější, pružnější ve svém sociálním úsilí. Odhodilo by daleko poslední nitky svého příslovečného bavlněného čepce a jeho svobodný lid by vstoupil v přátelštější vztahy se svobodnými národy, což nemohl dosud učinit, protože sám sluha, může je vnutit jen těm, kteří jsou ještě více sluhy než on“.  Podle Sabiny není Německo schopno převzít štafetu po emancipačním principu „francouzství“.  Ani německé dělnické hnutí se nedokázalo v řadě ohledu zbavit vrchnostenského přístupu k Čechům.