Před časem vysílala Česká televize projekt České století, v němž publicista Kosatík popsal vztah mezi Edvardem Benešem a Wenzelem Jakschem, sudetoněmeckým sociálním demokratem v londýnské emigraci. Kosatík Beneše vylíčil tak, že Beneš byl neústupný intrikán a zásadně bránil dohodám. Tento obraz Beneše je zcela nepravdivý. Dnes je už konečně vydaná vzájemná korespondence mezi Benešem a Jakschem a díky tomu máme dost informací na to, abychom věděli, že se Beneš dohodnout chtěl. Snažil se o to až do roku 1943. Ale copak to mohl udělat, když Jakschovou podmínkou bylo, aby česká strana uznala platnost Mnichovské dohody? Který poctivý český politik by to mohl provést, když národu běželo doslova o život a Mnichov měli všichni občané v živé paměti? Brněnský historik Milan Hübl napsal, že „kdo zasel bouři, ten ji také sklidil!“

Po válce přišlo bilancování škod. Připomeňme si, co ministryně spravedlnosti Válková ohodnotila tak, že „se toho za Protektorátu u nás zase tolik nedělo“.

Tragické byly lidské oběti. Je všeobecně známou skutečností, že válka přinesla smrt 360 000 Čechoslováků. Alarmující byly i lidské náklady okupace. 4 miliony lidí byly za války pracovně přetíženy o 40% nad průměr a 50% obyvatelstva trpělo podvýživou. To vedlo ke zvýšení výskytu tuberkulózy o 100% a k vzestupu úmrtnosti.

Přímé materiální škody představovaly 347 miliard předválečných korun, tedy zhruba národní důchod za léta 1932-1937. Nacisté ukradli všechna letadla i říční plavidla. Rozptýlili železniční park tak, že bylo ztraceno 52, 6% parních lokomotiv a motorových jednotek. Železničních osobních vozů bylo zničeno 68, 3%, nákladních vagónů 74,5%. Železničních staveb bylo zlikvidováno 75%. Na Slovensku došlo k totálnímu rozrušení 90% tratí. V rámci celé ČSR bylo poškozeno či zničeno 29,2% silnic a 33,7% mostů pro silniční dopravu. Republika přišla o 49 % automobilů, o 47,9% autobusů a o 63,5% nákladních aut, a tak bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Všechna tato data jsou ověřená a úřední čísla, připravená pro účely norimberského tribunálu.

K novému vyčíslení škod došlo v souvislosti s jednáním o československo-německé smlouvě z 11. prosince 1973. Československo se ocitlo pod tlakem kvůli přípravě helsinské konference. Německá strana si toho byla dobře vědoma, a proto vytrvale odmítala princip neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku, zastávaný československou stranou (více o těchto jednáních čtenář najde v knize pamětí Bohuslava Chňoupka Memoáre in claris). Nakonec byla přijata formulace, že otázky minulosti jsou ve vztazích mezi oběma zeměmi nulitní (německy nichtig, anglicky null and void). Na základě vídeňské konvence o smluvním právu je možný výklad, že Mnichov je neplatný od samého počátku, což německá strana nadále odmítá. Obě smluvní strany si zachovaly svůj právní názor.