Před časem vysílala Česká televize projekt České století, v němž publicista Kosatík popsal vztah mezi Edvardem Benešem a Wenzelem Jakschem, sudetoněmeckým sociálním demokratem v londýnské emigraci. Kosatík Beneše vylíčil tak, že Beneš byl neústupný intrikán a zásadně bránil dohodám. Tento obraz Beneše je zcela nepravdivý. Dnes je už konečně vydaná vzájemná korespondence mezi Benešem a Jakschem a díky tomu máme dost informací na to, abychom věděli, že se Beneš dohodnout chtěl. Snažil se o to až do roku 1943. Ale copak to mohl udělat, když Jakschovou podmínkou bylo, aby česká strana uznala platnost Mnichovské dohody? Který poctivý český politik by to mohl provést, když národu běželo doslova o život a Mnichov měli všichni občané v živé paměti? Brněnský historik Milan Hübl napsal, že „kdo zasel bouři, ten ji také sklidil!“

Po válce přišlo bilancování škod. Připomeňme si, co ministryně spravedlnosti Válková ohodnotila tak, že „se toho za Protektorátu u nás zase tolik nedělo“.

Tragické byly lidské oběti. Je všeobecně známou skutečností, že válka přinesla smrt 360 000 Čechoslováků. Alarmující byly i lidské náklady okupace. 4 miliony lidí byly za války pracovně přetíženy o 40% nad průměr a 50% obyvatelstva trpělo podvýživou. To vedlo ke zvýšení výskytu tuberkulózy o 100% a k vzestupu úmrtnosti.

Přímé materiální škody představovaly 347 miliard předválečných korun, tedy zhruba národní důchod za léta 1932-1937. Nacisté ukradli všechna letadla i říční plavidla. Rozptýlili železniční park tak, že bylo ztraceno 52, 6% parních lokomotiv a motorových jednotek. Železničních osobních vozů bylo zničeno 68, 3%, nákladních vagónů 74,5%. Železničních staveb bylo zlikvidováno 75%. Na Slovensku došlo k totálnímu rozrušení 90% tratí. V rámci celé ČSR bylo poškozeno či zničeno 29,2% silnic a 33,7% mostů pro silniční dopravu. Republika přišla o 49 % automobilů, o 47,9% autobusů a o 63,5% nákladních aut, a tak bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Všechna tato data jsou ověřená a úřední čísla, připravená pro účely norimberského tribunálu.

K novému vyčíslení škod došlo v souvislosti s jednáním o československo-německé smlouvě z 11. prosince 1973. Československo se ocitlo pod tlakem kvůli přípravě helsinské konference. Německá strana si toho byla dobře vědoma, a proto vytrvale odmítala princip neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku, zastávaný československou stranou (více o těchto jednáních čtenář najde v knize pamětí Bohuslava Chňoupka Memoáre in claris). Nakonec byla přijata formulace, že otázky minulosti jsou ve vztazích mezi oběma zeměmi nulitní (německy nichtig, anglicky null and void). Na základě vídeňské konvence o smluvním právu je možný výklad, že Mnichov je neplatný od samého počátku, což německá strana nadále odmítá. Obě smluvní strany si zachovaly svůj právní názor.

Otázku reparací tím mnozí pokládají za vyřešenou a odbytou, ale věc je složitější. Záleží na mezinárodně právním kontextu. Havel a Dienstbier, kteří po převratu reprezentovali československou stranu, se dopustili hrubé chyby a zanedbali hájení národních zájmů, když odmítli účast na jednání dva plus čtyři, na němž se výrazně podíleli Poláci (ministr Krzysztof Skubiszewski).  Havel a Dienstbier v podstatě vyšachovali Českou republiku z možného vznášení finančních nároků. Znovu proběhlo vyčíslení válečných škod, ale korekce oproti poválečným datům byly malé, vyčíslení škod se v podstatě shodovalo s poválečnými údaji. Jako zajímavost uvedu, že v československo-německé smlouvě, kterou Federální shromáždění ČSFR projednávalo 22. dubna 1992 (byl jsem i na jejím projednání  v Bundestagu a mluvil s řadou tehdejších německých politiků) se Německo zavázalo, že pomůže vybudování sociálně-tržní ekonomiky v Československu. Všichni ale věděli, že je to jen prázdná deklarace, a při tom zůstalo dodnes.

Jako člen Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra jsem se na přelomu devadesátých let a nového století účastnil srovnávacích prací na takzvané denacifikační legislativě v Evropě. Toto srovnání jsme prosadili, když německá strana se chtěla zabývat jen Benešovými prezidentskými dekrety. Mohu zodpovědně prohlásit, že naše normy odsunu zdaleka nebyly nejtvrdší. Je nutno zdůraznit, že komunisté se nezúčastnili žádné nacionalistické hysterie, která po válce občas propukala (někteří národní socialisté tvrdili, že ďábel mluví německy; kolektivní vinu prosazoval například katolický spisovatel Jan Čep). Klement Gottwald řekl 9. července 1945 za nesouhlasu jiných politických stran, že „naše strana se bude stavět na ochranu německých antifašistů, kteří spolu s námi bojovali proti Hitlerovi a spolu s námi trpěli. “

Tímto třetím dílem končím miniseriál o česko- německých vztazích. Další osudy  česko- německého vztahu by byly námětem na úvahu o tom, jaký vliv na ně měla doba studené války, stejně jako její zakončení po nástupu Michaila Gorbačova.