Odpověď je prostá: fašistoidním stranám a radikální pravici. Ztrácí-li lidé kontrolu nad vlastními osudy, nevyznají-li se v složité ekonomické a sociální situaci, nastává vytoužená chvíle pro ty, kteří zjednodušují. Vypoulí oči a řvou, že za všechno může Brusel nebo přistěhovalci, že to chce vládu tvrdé ruky a tak podobně.

Proto ve Francii mají 24 poslanců Národní fronty Marine Le Pen. Tím způsobem uspěl v Belgii Vlámský zájem (Vlaams Belang). Tak Nigel Farage s UKIP triumfoval ve volbách ve Velké Británii. Přitom za celá léta neměl jedinou zprávu a na konkrétní práci v parlamentu se vůbec nepodílel. Jen pilně dělal rétorická cvičení proti EU. V Řecku zamořil politickou scénu Zlatý úsvit (Chrysi avgi), v Maďarsku Jobbik atd.

Dvě největší frakce mají většinu, tedy lidovci (EPP) a socialisté (S&D). Oslabili liberálové (včetně Velké Británie), radikální levice mírně posílila a přeskočí zelené. Ale Marine Le Pen může reálně uvažovat (bude-li mít zastoupení v sedmi státech), že bude mít fašistoidní skupinu. Přetahuje se s Faragem; oba se naštěstí bytostně nesnáší. 

V Německu působí dál dál mýtus Angely Merkelové jako faktoru stability. Ale v Bavorsku oslabila CSU (spojenec CDU, drtivé ztráty zaznamenala FDP) a poprvé máme v Evropském parlamentu jednoho poslance NPD, což jsou pohrobci fašistů. V pohraničních oblastech (v Bavorsku, Sasku, u polských a francouzských hranic) byla poměrně silná Alternative für Deutschland, která má dost asociální program. Bude mít v Evropském parlamentu 5 poslanců, zatímco Die Linke jen o málo více, 7 poslanců.

Co z toho podle mne plyne? Obranářský a sociálně nostalgický profil kampaní stran, které patří k radikální levici, je málo. Musí se vrátit úsilí o hledání nových cest, nové společenské racionality. Levice musí být znovu tahounem modernity, hodnot evropského racionalismu a humanismu. K tomu je ještě dost daleko. Ale tento obrat musí nastat.