Po zavedení federální občanské iniciativy v roce 1891 bylo během první dekády realizováno pouze pět takových iniciativ. V letech 1911 až 1920 se pouze dvě občanské iniciativy dostaly do lidového hlasování. Od té doby však obliba této nové formy účasti stále roste. Zejména po roce 1970 došlo k opravdovému rozmachu občanských iniciativ. V posledních deseti letech byl stanoven nový rekord: od roku 2001 bylo předmětem lidového hlasování 36 občanských iniciativ.

Jen málo občanských iniciativ je plně přijímáno jak občany, tak kantony. Ze 174 občanských iniciativ, o nichž se hlasovalo, bylo pouze 18, což je přibližně 10%, přijato občany i kantony. To však neznamená, že neměly žádný dopad na švýcarskou politiku. Iniciativy mohou vést ke změnám ve společnosti v souladu se záměry iniciátorů. Například iniciativa pro „postižené občany“ byla odmítnuta vládou i lidmi, protože stanovovala velmi přísné stavební normy, které by bylo obtížné plnit, ale parlament vypracoval nový zákon, podle něhož byly schváleny všechny méně sporné body iniciativy.

Na začátku procesu spojeného s iniciativou obvykle stojí nápad na radikální řešení všeobecného problému. To často vede k odmítnutí ze strany celého voličstva, ale k následné částečné implementaci parlamentem prostřednictvím přímého nebo nepřímého protinávrhu. Iniciativní výbor často svojí iniciativu stáhne dříve, než dojde k lidovému hlasování. Nejdůležitější účinky švýcarské přímé demokracie jsou ve skutečnosti ty nepřímé. 

Přímá demokracie je velké téma a žít se s ní budeme muset chtě nechtě naučit, jak u nás, tak v celé Evropě, jelikož ona jediná je východiskem z politicko-bruselské krize. Je jedním z nejdůležitějších politických témat, které prosazuje hnutí Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura (SPD), jelikož dává možnost všem občanům vyjádřit svou vůli nad jakoukoli otázkou, přímo volit a odvolávat politiky a zaručuje vymahatelnou odpovědnost politiků či soudců. Tím se z ní stává nejspravedlivější a nejdemokratičtější politický systém.

Převzato z profilu.