Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová v rámci svého oblíbeného „sportu“, jímž je předkládání zásadních programových a tematických návrhů stylem, proti kterému je i pověstné tahání králíků z klobouku vysoce promyšlenou a sofistikovanou činností, přišla v minulých dnech s nápadem, že se bude muset dočasně zvýšit podpora v nezaměstnanosti – s odvoláním na dopady koronavirové krize.

Divné počty proti pravidlům

Podle paní ministryně jsou ve hře tři scénáře navýšení podpory v nezaměstnanosti, přičemž v nejvyšší variantě se jedná o 500 korun na den, tedy o 15 000 korun za kalendářní měsíc. „Budeme muset jít cestou dočasného zvýšení podpory v nezaměstnanosti,“ říká k tomu Jana Maláčová. Proč bychom museli? Nezaměstnanost se v Česku v dubnu zvedla z březnových 3 procent na 3,4 procenta. Úřady práce evidovaly přesně 254 040 oficiálně registrovaných nezaměstnaných. Přitom není tak vzdálená doba (ještě rok 2014), kdy česká míra nezaměstnanosti atakovala dvojciferné hodnoty. Tehdy ovšem nikdo, ani politici ČSSD, po nutnosti urgentního zvyšování podpory v nezaměstnanosti nevolal. Samo Ministerstvo práce a sociálních věcí současně ve svých odhadech predikuje, že ve střednědobém horizontu očekává případné zvýšení nezaměstnanosti v intervalu do 8 procent. Podpora v nezaměstnanosti je de facto pojistným plněním svého druhu a ne plošnou, neadresnou, pro každého stejně vysokou sociální dávkou. Její podmínky a náležitosti stanoví Zákon o zaměstnanosti. Její výše a doba vyplácení (tzv. podpůrčí doba) se liší v závislosti na věku jejího příjemce (dikcí zákona „uchazeče o zaměstnání“). Občanům do 50 let je vyplácena pět měsíců, lidem od 50 do 55 let osm měsíců a osobám nad 55 let pak 11 měsíců. Konkrétní částka této podpory se stanoví u zaměstnanců z průměrného měsíčního čistého výdělku za poslední dva roky, u osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) z tzv. vyměřovacího základu. První dva měsíce se vyplácí 65 procent tohoto základu, další dva měsíce 50 procent a ve zbylém čase příslušné podpůrčí doby 45 procent. Tyto procentní poměry mohou být sníženy, jestliže zaměstnanec opustil své pracovní místo z vlastní vůle nebo na tzv. dohodu. Zásadní podmínkou pro to, aby měl člověk na podporu v nezaměstnanosti vůbec nárok, je účast na sociálním (důchodovém) pojištění minimálně 12 z posledních 24 měsíců.

Je snad cílem spící zámek?

Výše podpory v nezaměstnanosti je taktéž shora zastropovaná. Za jeden kalendářní měsíc mohou její příjemci dostat maximálně 0,58násobek průměrné mzdy v Česku za první až třetí čtvrtletí předchozího roku. V současné době jde o 19 389 Kč. Pokud bychom tedy vzali návrh paní Maláčové doslova, musel by se i tento “strop“ snížit na 15 000 Kč. Jestliže ovšem máme uvažovat o nějakých změnách v konstrukci této podpory, pak právě zde, protože je krajně nespravedlivé, aby zaměstnanci, popřípadě OSVČ, kteří léta odváděli sociální pojištění z mezd a příjmů třeba až několikanásobně převyšujících průměrnou mzdu ve státě, pobírali v nezaměstnanosti podporu hluboce nižší, než je 45 % jejich posledního příjmu, a to zejména, jde-li o poměrně krátké, časově omezené období. Prodlužme spíše podpůrčí dobu u nejstarších a mnohdy nejobtížněji zaměstnatelných občanů v předdůchodovém věku. Za celoživotní práci si to jistě zaslouží, mají v tomto smyslu určitě „předplaceno“. Posilme tedy u podpory v nezaměstnanosti její pojistný charakter a dimenzi spravedlnosti a neměňme ji, byť dočasně, v další rovnostářskou nezásluhovou dávku, která navíc bude působit značně demotivačně, zejména vůči občanům s nižšími pracovními příjmy například do úrovně 20 000 Kč čistého měsíčně, kteří začnou – pochopitelně a pragmaticky – uvažovat o tom, zda pro ně nebude výhodnější trávit čas v klidu doma za 15 000 Kč, namísto každodenního ranního vstávání, dojíždění a tvrdé dřiny. Připomeňme i to, co již zmínili jiní kritici tohoto zamýšleného experimentu. Jde o prostý fakt, že tato patnáctitisícová podpora stylem „padni komu padni“ převyšuje současnou zákonnou úroveň minimální mzdy. Demotivační faktor této speciální podpory by hrál podobnou roli, jako jiný, už realizovaný, návrh ministryně Maláčové na co nejdelší a nejvyšší tzv. ošetřovné.

Ledy se pohnuly po tlaku SPD

Tato podoba a výše podpory v nezaměstnanosti by zasadila i tvrdý úder celé české ekonomice, firmám a zaměstnavatelům, bez ohledu na jejich typ. Zasadila by úder i ekonomice, která se bude naopak muset začít zvedat z lopatek – a to i za pomoci státu. Zde bude hrát prim právě lidský kapitál, potřeba aktivních pracovních sil, které třeba – zejména z důvodu oslabení poptávky po některých typech zboží a služeb – budou muset mnohdy projít státem organizovanou rekvalifikací. Tady je role Ministerstva práce a sociálních věcí. Rolí vlády obecně je i zlepšovat podmínky pro to, proč (jak, kde) pracovat, což znamená razantně rozhýbat trh s vlastnickým i nájemním bydlením, zkvalitnit dopravní obslužnost zejména menších obcí atd. Cílem státní politiky nemá být nabízet instrumenty a argumenty k tomu, proč nepracovat. Už nyní mnoha zaměstnavatelům chybějí pracovníci s nízkou kvalifikací – a struktura naší nezaměstnanosti má, naštěstí, převážně sektorový (odvětvový) charakter. Ano, je třeba podat pomocnou rukou občanům s nejnižšími příjmy, tedy i s nejnižšími podporami v nezaměstnanosti, což jsou převážně zaměstnanci, kteří do svého propuštění pracovali na částečné úvazky, popř. na dohody o provedení práce a na dohody o pracovní činnosti. Jde tedy o ty lidi, kterým ministryně Maláčová (pro férovost doplňme, že i za pomoci její vládní kolegyně Schillerové) dlouhé týdny upírala jakékoli kompenzace v době nouzového stavu. Dlouhou dobu neměli nárok ani na ošetřovné při péči o své děti z důvodu karantény, ani na tzv. kompenzační bonus, byli-li zároveň OSVČ. Ledy se pohnuly až po delším soustředěném tlaku SPD. A teď je jde paní Maláčová s praporem nad hlavou zachraňovat? Tomu se říká chucpe…Jejím úkolem – a úkolem celého resortu – by mělo být především to, aby tito lidé byli správně, včas, jasně a prokazatelně informováni o tom, na jakou překlenovací státní sociální podporu a pomoc mají nárok už nyní, za předpokladu, že splňují zákonné požadavky a aktivně spolupracují s úřady pří hledání nového zaměstnání. Jde například o málo známou (a pro tyto případy vhodnou) dávku mimořádné okamžité pomoci. Náš systém státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi na tyto situace pamatuje – jen musí sloužit skutečně potřebným občanům, kteří se dočasně ocitli v nouzi a snaží se o návrat k obživě vlastní prací, nikoli těm, kteří je zneužívají. O to ostatně usiluje novela zákona o pomoci v hmotné nouzi, kterou jsem za SPD předložila, a jejíž projednávání bylo prozatím ve Sněmovně přerušeno v prvním čtení.

Ne rozvratu a nezaměstnanosti

Pohybujme se v zákonném a systémovém rámci, který zde máme. Adresujme „postkoronavirou“ pomoc těm skutečně potřebným. To nejpohodlnější řešení, tj. dát rychle všem stejně a udělat si „čárku“, obvykle a spolehlivě bývá to nejhorší. Stejně tak jako nedává smysl a logiku to, aby shodně vysokou kompenzaci obdržel živnostník, který musel v důsledku mimořádných opatření svou činnost zcela přerušit, a podnikatel, jehož příjmy těmito opatřeními nebyly nikterak dotčeny. Je zcela nevhodné a ve svých důsledcích škodlivé, aby všichni nezaměstnaní, bez ohledu na svou dosavadní práci a výši příjmů či pojistných odvodů obdrželi – v rozporu s dosavadní téměř třicetiletou praxí – najednou stejně vysokou dávku podpory. Nehledejme fiktivní „ideální“ řešení ve jménu zničení těch dosavadních dobrých. Je jednoznačně vitálním zájmem státu, aby míra nezaměstnanosti byla dlouhodobě co nejnižší. Návrh ministryně Maláčové jde spolehlivě opačným směrem, ke zvyšování nezaměstnanosti, respektive k umělému udržování její – nikoli nezbytné a přirozené – výše a míry. Může to vést i k postupnému rozvratu dosud celkem udržitelného systému veřejných financí, který na prvním místě předpokládá a potřebuje vysoké množství ekonomicky aktivních občanů.