Nejen, ale zejména v oblasti dopravy se jedná o téma, které budí značné vášně. Symbolem je rumunský (polský, český...) řidič, který pracuje za zlomek platu svého západního kolegy, kterému tím bere práci, který spí mnoho týdnů v kamionu bez pořádné hygieny, který je nucen zkracovat přestávky a překračovat pravidla o době řízení a odpočinku, čímž ohrožuje bezpečnost všech. Frustrace z těchto praktik se stala politickým tématem a tak státy na západ od našich hranic začaly proti nim zavádět různá opatření: tu minimální mzdu i na projíždějící vozidla, tu zákaz spaní v kamionu apod. Dopravci ze střední a východní Evropy se brání, protože to považují za snahu vytlačit levnější konkurenci z trhu – toho evropského, kde by měl platit volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Vzniká určitá západo-východní nedůvěra a nevraživost.

Slyšení s řidiči jsem vnímala jako snahu ukázat, kterak to chodí u těch východoevropských zloduchů. Ve svých vystoupeních jednotliví řidiči vesměs potvrzovali hrozné a skutečně nebezpečné podmínky, jaké v této branži panují. K poměrně značnému rozruchu však došlo, když rumunská zástupkyně odborů přečetla seznam dopravců, kteří tyto praktiky běžně používají. A zde také rozhořčení nad východní Evropou skončilo: drtivá většina jmenovaných firem, které najímají řidiče z východu za oněch nedůstojných podmínek, byly totiž ze států západní Evropy (Německo, Itálie, země Beneluxu, ve Švédsku dokonce i státní firma).

A tak, až se zase budeme bavit o sociálním dumpingu nebo spíš o podmínkách, za kterých pracují lidí v některých profesích v Evropě a samozřejmě ve světě, měly by si zamést před vlastním prahem všechny země, jejichž firmy a ti, kdo za nimi stojí, vidí v lidech jen zdroj svého většího zisku. Bez ohledu na to, zda jsou z východu či západu.