Jel jsem zrovna v autě po Nuselském mostě a vracel jsem se z pracovního oběda do pražské pobočky firmy, ve které jsem v roce 2001 pracoval. Měl jsem puštěné rádio, poslouchal jsem jenom napůl ucha hudbu a přemýšlel si o svých věcech, když najednou přišlo krátké mimořádné hlášení o událostech v New Yorku. I když jsem vnímal obsah slov, která jsem slyšel, nemohl jsem nějak vnitřně uvěřit, že je to pravda. Jakoby mě ta slova minula. A když jsem přijel na pobočku tak všichni, co seděli u počítačů, měli na monitorech puštěné zprávy, videa nebo fotografie podobné té, která je u tohoto příspěvku. Zdálo se mi to jako neskutečné. Občas někdo vstal od počítače a udělal pár kroků, prohodil pár slov ke kolegovi nebo ke mě. Přišlo mi to jako scéna z nějakého sci-fi, fotky a videa jako záběry nějakého akčního filmu. Sedl jsem si ke stolu, zapnul jsem si svůj notebook a začal číst ty neuvěřitelné zprávy. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to co vidím se skutečně stalo..

Vzpomínáte si, co jste 11.9.2001 dělali vy?

Dodnes mě skličuje vzpomínka na zoufalé a šílené zprávy z toho dne a dní následujících. Ten pocit bezmoci a zvláštní nejistoty, že nic už není bezpečné. Něco se ten den změnilo. A to jsem to jenom viděl na displeji. Nedovedu si představit, jak muselo být těm, kteří to zažili na vlastní kůži, viděli na vlastní oči. Nedovedu. A skláním se před hrdinstvím, které se odehrálo na palubě posledního letadla, které se zřítilo 120 km jižně od Pittsburghu poté, co se pasažéři na palubě proti teroristům vzbouřili a pokusili se získat nad letadlem kontrolu.