Vážený pane předsedo, děkuji za slovo, pane vicepremiére, dámy a pánové.

Dovolte mi, abych krátce reagoval na probíhající rozpravu a nejprve, abych reagoval na některá slova, která tady pronesl pan ministr Havlíček. Mám asi pět bodů. Ten první je, mluvil jste o tom, že tady je široký politický konsensus a že se podařilo získat opozici pro tento zákon právě změnami, které máme dnes na stole. To je pravda, my vám za to děkujeme. A chceme to ocenit, protože to je důležitý výkon. A na těch podstatných věcech je přece samozřejmé, že musíme hledat shodu napříč politickým spektrem. Ale ono to bylo trošku jinak.

Přece od počátku jeden z členů vlády, vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček a ministr zahraničí, tzn. dva členové vlády upozorňovali na bezpečnostní rizika, která vaše ministerstvo nebralo na vědomí. A z tohoto pohledu je potřeba, abychom to zasadili do kontextu, že to nebyla opozice, že to byly bezpečnostní složky státu České republiky, které jsou placeny ze státního rozpočtu a které upozorňovaly na tyto okolnosti. A vaše ministerstvo operovalo tak trochu ve vzduchoprázdnu.

To byla věc, která mě osobně nepřestávala udivovat. I proto mně dneska zazvonilo v uších, když jste pronesl, že po Vrběticích, rozumíme tedy po té explozi muničního skladu ve Vrběticích, kde byla tak výrazná ruská stopa, že ji nebylo ani možno přehlédnout, že už nebylo možné s Ruskem dále počítat. Ale ono už to nebylo možné předtím. Možná, že by bylo bývalo stačilo, kdybyste pozorněji četl bezpečnostní zprávy, které varovaly před účastí tzv. rizikových účastníků.

My jsme ty zprávy zohledňovali v naší práci, i proto Senát byl pouze rezonančním prostorem těchto bezpečnostních obav. A opravdu opakuji, jsem rád, že jsme v tom našli společnou řeč. Ale v té rychlosti jste zaměnil opozici s bezpečnostními složkami státu. Bezpečnostní složky nejsou žádná politická opozice, ony mají za úkol chránit a prosazovat opatření ve prospěch národní bezpečnosti. A tady se každá opozice i koalice přece musí dříve či později shodnout.