Právě jsem zveřejnil novou epizodu mého podcastu Téma Pavla Fischera: O Vrběticích a Miloši Zemanovi. Poslechnout si ho můžete na mém webu nebo v podcastových aplikacích ve vašich chytrých telefonech, také si ho můžete přečíst zde:

Mnozí přišli s otázkou, proč právě nyní řešit výkon prezidentské funkce Miloše Zemana. A jestli to není podezřelé, když jsem v posledních prezidentských volbách kandidoval právě proti němu. Moje důvody však nejsou osobní. Ostatně netajím se názorem, že Miloš Zeman je i můj prezident, protože z pozice občana i senátora jeho postavení jako hlavy státu plně respektuji.

Proč tedy právě teď řešit schopnost či neschopnost Miloše Zemana vykonávat prezidentskou funkci?

Koncem dubna, krátce po odhalení útoku ve Vrběticích, rozhodli šéfové senátních klubů, aby se analýzou vrbětické kauzy zabýval Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, kterému předsedám. Vzali jsme svůj úkol velmi vážně. Předvolávali jsme si na výbor jednotlivé členy vlády i šéfy bezpečnostních služeb a na základě jejich výpovědí, často v utajeném režimu, jsme zkoumali, jaké kroky v krizi kolem Vrbětic činila vláda, jestli je dělala dostatečně rychle a v součinnosti s našimi spojenci, a zda i bezpečnostní služby jednaly, jak měly. Postupně jsme zjišťovali, že všechny dotčené instituce státu reagovaly rychle, koordinovaně a přiměřeně vážné situaci bezpečnostního ohrožení republiky. Také Sněmovna a Senát rychle a jednoznačně podpořily kroky vlády.

V celé šíři aktivit však výrazně absentoval prezident. A když se nakonec Miloš Zeman po týdnu objevil, prokazatelně jednal proti zájmům státu a jeho bezpečnosti. Veřejně mluvil o věcech, které v zájmu vyšetřování měly zůstat tajné, a svými verzemi amatérského detektiva podkopával pozici vlády. V době, kdy bylo třeba mobilizovat naše zahraniční spojence, Miloš Zeman nedokázal ani zvednout telefon a zavolat prezidentům demokratických zemí s žádostí o podporu, jak náleží hlavě státu. Natož aby zavolal do Bratislavy a poděkoval slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové za obrovskou podporu, kterou naší zemi projevila. Prezident má zastupovat stát navenek. Tady nás příliš nezastupoval.

Slib prezidenta má jenom tři věty. Prezident slibuje „věrnost České republice“. Slibuje, že „bude zachovávat její Ústavu a zákony“. A slibuje na svou čest, že „bude svůj úřad zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. V případě vrbětické kauzy Miloš Zeman nedokázal jednat ani podle těchto tří vět.

Všechna závažná, a mnohdy protiústavní pochybení Miloše Zemana ve funkci prezidenta jsou soustředěna v podrobné analýze, takzvané zprávě senátora zpravodaje. Zpráva je veřejná a najdete ji na internetových stránkách Senátu. Na základě této zprávy Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost přijal usnesení, kterým v rámci naší kontrolní role vůči prezidentovi aktivujeme článek 66 Ústavy. Článek 66 Ústavy praví, že nemůže-li prezident vykonávat svůj úřad v souladu s Ústavou a usnese-li se na tom Senát a Sněmovna, pak jeho pravomoci přecházejí na další ústavní činitele. Tedy na šéfa Senátu, na předsedu Sněmovny a premiéra. Miloš Zeman by v takovém případě zůstal ve funkci hlavy státu i nadále, ale měl by méně pravomocí. A pokud by s tímto nálezem nesouhlasil, má právo se odvolat k ústavnímu soudu, který mu může dát za pravdu a všechny pravomoci mu vrátit. 

Autoři naší Ústavy dobře věděli, proč článek 66 zformulovali. Pamětníci si vzpomenou, za jakých okolností opouštěl úřad prezidenta Ludvík Svoboda – tehdy bylo nutné přijmout dokonce zvláštní zákon, aby mohl být postaven mimo funkci. Neschopného prezidenta měla i Francie, když prezident Mitterrand onemocněl rakovinou: jeho nemoc ale přísně tajili právě proto, aby nemusel z funkce odejít předčasně. Prezidenta neschopného vykonávat úřad měly i Spojené státy americké. Franklin Delano Roosvelt ale nic nedbal na varování ostatních demokratických institucí a zasedl k jednání se Stalinem v Jaltě. Po návratu do Washigntonu sice čelil tvrdé kritice, ale bylo pozdě. Spuštění železné opony a následná desetiletí studené války ukázaly, že není radno mít v čele státu muže, který ztratil nadhled a jedná nerozvážně.

Musím také připomenout, že v minulosti náš Senát opakovaně upozorňoval na to, že Miloš Zeman ve funkci prezidenta nedostál svým povinnostem. Ostatně množství usnesení na toto téma, která byla v Senátu přijata, a to i před tím, než jsem se stal senátorem, mluví samo za sebe. Opakované porušování Ústavy Milošem Zemanem dokonce vedlo senátory k tomu, že projednali a  jednoznačně podpořili ústavní žalobu, kterou předložil senátor Václav Láska. Tu nakonec Sněmovna v září roku 2019 nepodpořila.

Řada lidí se Miloše Zemana pokouší nejrůzněji omlouvat. Ale z hlediska obrany a bezpečnosti státu jsou chvíle, kdy už nejde mluvit o osobním názoru. Když hoří, není věc názoru, jestli se má hasit nebo odejít do ústraní a počkat na vhodnější okamžik. A tak zatímco okolo Vrbětic v zájmu bezpečnosti všichni hasili, Miloš Zeman se choval, jako by se nic nedělo. Řekli mu vůbec, jak vážná situace nastala? Jakou cestou k němu informace přicházely? A pokud byl informován, byl schopen vyhodnotit, že se jedná o nejvážnější krizi, které Česká republika od roku 1989 čelí? Jak ale potom mohl jednat tak, jak jednal, respektive nejednal…?

Někteří politici namítají, že není strategické vyvolávat debatu o prezidentovi v době blížících se voleb, že by bylo lépe počkat, až tu bude nová Sněmovna. To je však velmi špatná rada, a dokonce v rozporu s Ústavou. Vždyť i občan, který je svědkem kriminálního činu, má ze zákona oznamovací povinnost. A když má někdo ústavní pravomoc, tím spíš ji nemůže schovat do šuplíku na nějakou vhodnější dobu. Musí ji naopak použít bez ohledu na to, zda se to zrovna hodí. Pokud by otálel, jednal by v rozporu s pravidly našeho státu i v rozporu se svým slibem. 

Jednat neprodleně vůči Miloši Zemanovi je tedy naše povinnost. A je to také prevence. Chráníme tak úřad prezidenta před zneužitím například osobami, které sice nemají potřebné prověření, ale jménem prezidenta vystupují a zkoušejí ovlivňovat rozhodování státních institucí včetně soudů.

Jsem si vědom toho, že se vydáváme cestou, na kterou sice Ústava pamatuje, ale kterou se nikdo dosud nevydal. Je-li však naší povinností naplnit senátorský slib, že budeme jednat v souladu s Ústavou, musíme tak učinit. Jinak bychom nedělali svoji práci. 

Odkaz na podcast na mém webu ZDE.

Odkaz na zprávu senátora zpravodaje na webu Senátu ZDE.