Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové.

Asi všichni máme zájem na tom, abychom tady tvořili kvalitní zákon. Když se podíváme na senátní tisk č. 267, který nám tady přijde, to je daňový řád. Jak vznikl, vám řeknu, že se to konzultovalo se všemi odborníky. Já jsem všechny pozměňovací návrhy a všechny verze posílal panu docentovi Hůrkovi a prosil jsem jej, ať mi to připomínkuje. Nechápu, že až tady se dozvídám, že máme problém s průměrným přepočteným počtem. Když jsem s ním o tom mluvil včera telefonicky, on říkal: „Ano, ten počet je špatně, pojďme o tom diskutovat.“ Poslední pozměňovací návrh pan docent Hůrka dostal v jednu hodinu v noci. Žádná reakce, žádný telefon, nic.

Takže pokud chceme kvalitní zákony, dělejme to, co dělá ministerstvo financí, které často kritizují nejvíc, a pojďme se o tom bavit. A ne, že tady se dozvíme, že nějaký odkaz není v pořádku, když pan docent Hůrka má všechny ty moje maily přečtené. Tak na co tady jsme? Samozřejmě, že ten počet je špatně, ale tady paní ministryně v životě nepřizná chybu. Já klidně přiznám chybu, jestli jsem si špatně udělal legislativní odkaz. Nejsem si toho vědom, viděl to náš legislativní odbor, musel bych si na to sednout. A když to tady někdo plácne až na plénu, velice těžko se tady potom diskutuje o kvalitě nějakého zákona. Tohle je z mého pohledu naprosto nepřijatelný postup. A pokud se to tedy snažím s někým zkonzultovat, tak ať mi řekne: „Pane Goláň, nepodávejte to proto, proto, proto, anebo tohle upravte.“ A ne, že tady se dozvím, že něco je úplně špatně a že je to paskvil. Já jsem to slovo nepoužil.

Nemyslím si, že takhle by tady měly vznikat zákony. A nemyslím si, že takhle bychom se měli k sobě chovat jako zákonodárci a navrhovatelé zákonů, protože to si myslím, že nás vede akorát do záhuby. A paní ministryně se tady vesele smála té mojí řeči. Ale ať si s panem docentem Hůrkou probere, zda všechny moje návrhy dostal, či nikoliv. To si myslím, že nikdo nemá zapotřebí, aby nám takovýmhle způsobem vznikaly zákony, když někdo udělá chybu, aby to nepřiznal. Jestli jsem v tom udělal chybu, přiznávám to, ale já jsem si to teď nemohl ověřit, protože mě na to nikdo neupozornil. Ale ten, kdo mě na to měl upozornit, o tom byl informovaný a celou tu verzi znal. Takže nevím, o čem se tady bavíme a v jaké jsme to situaci a jestli tohle chceme.

Já si myslím, že ne. Já jsem řekl panu docentovi, že chci řešit principiální věci a že potom napříč politickým spektrem se budou řešit počty, jestli to bude 50 nebo 150. A to se řešilo až dodatečně, to tady další navrhovatelé dobře vědí. Ale nerozumím tomu, že když se o něčem bavíme principiálně, a nikdo se k tomu neozve, to jste nás v tom chtěli nechat takhle vymáchat? Proč jsme to tedy dělali, když jste to věděli? Tomu já vůbec nerozumím. Já bych prosil odpověď na tyhle moje dotazy, děkuji.